|
| |
 |
Přísloví
Autor: vochechule () - publikováno 16.6.2001 (00:36:52), v časopise 20.6.2001
|
|  |
Jak jsem se poučila o pravdivosti přísloví
Na začátku tohoto mého výtvoru by asi bylo příhodné zmínit, co to takové přísloví vlastně je. Pevně věřím, že to každý ví, a proto zde nebudu uvádět žádné sáhodlouhé a odborné definice. Mohla bych se do nich zamotat nejen já, ale i případný čtenář. Přísloví je průpovídka vycházející ze životních zkušeností lidí, která se přenáší z generace na generaci. Každý se pak dříve nebo později přesvědčí o jejich pravdivosti. Ti přemýšlivější z nás přispějí také svou kapkou do mlýna a vymyslí dokonce i přísloví nové.
Já osobně nejsem na přísloví žádný moc velký odborník, ale i o půlnoci vzbuzená bych určitě alespoň jedno vysypala z rukávu. tedy pokud bych nespala v košilce na ramínkách.
Ale když si tak vzpomenu na film Saturnin, musím se zastydět. Rozhodně bych se nemohla srovnávat s postavou tetinky, která na vše reaguje nějakým příhodně voleným příslovím. Proto bych ráda využila této příležitosti a věnovala se příslovím trochu více do hloubky.
Musím si však nejdříve ujasnit, kterým příslovím začnu. Které by si zasluhovalo být „number one“ (číslo jedna = poznámka překladatele)? Je to přeci pocta být v něčem první.
A obzvláště pak v mé maturitní práci. Proto se teď cítím velmi zodpovědná. Nechci si „vzít na triko“ hádku mezi příslovími. Co kdyby se nějaké „nakrklo“ a emigrovalo třeba do němčiny, japonštiny či jiného jazyka? A nebo co kdyby se urazil třeba džbánek a ani za nic by si už nenechal utrhnout ucho? Případně by se mohlo stát, že by začali kousat i psi, kteří štěkají.
A nebo by si s námi už nechtěl „bych“ hrát na honěnou. Mohla bych tím zapříčinit revoluci v oblasti přísloví. Ale abych mohla pokračovat v psaní, budu to muset risknout.
A když už jsem psala o tom „bychovi“, mohla bych začít třeba příslovím: Pozdě bycha honiti. Toto přísloví mám vlastně docela ráda. Už v dětství jsem se ráda honila za dětmi, zvířátky, předměty. A proto jsem toužila honit se i za tímto „bychem“. Vůbec mi nevadilo tvrzení všech, že už je na to pozdě. Prostě jsem ho chtěla poznat za každou cenu. Až později mi došlo, že „bych“ je vlastně abstraktní pojem, za kterým bych si mohla nohy uběhat a stejně bych ho nedohnala.
Nedávno jsem se s jednou svou známou bavila na toto téma. Se smíchem jsem jí vylíčila, co jsem si o „bychovi“ myslela ve svých sedmi letech. Chvíli na mě nechápavě koukala, pak se usmála omluvila se, že už musí jít. Spěchala prý na schůzku. Až později jsem se dozvěděla, že po Praze honila nějakého „bycha“. Upozorňuji, že „bycha“ s malým b. Moje známá je totiž šťastně vdaná. Proto bych tu nerada zasela semínko nějaké pomluvy. Je totiž možné, že na světě se vyskytuje i nějaký Bych s velkým počátečním písmenem. Možná by stálo za to, podívat se do Zlatých stránek. S nějakým panem Bychem bych se totiž moc ráda seznámila. I když zase je možné, že bych za ním musela utíkat. Má-li totiž hodně lidí podobné myšlenkové pochody jako já, mohl by být pan Bych stále na úprku před svými „honiteli“. Možná bych toho pak mohla litovat řekla bych si: „Kdybych to byla bývala věděla, tak bych tam nechodila.“
No a to jsem se oklikou opět dostala k mému starému známému „bychovi. Tak už je na čase vám prozradit pravdu, která zní takto: Bych s malým prvním písmenem se nenarodil, ani se nevylíhl z vajíčka, ale vznikl z podmiňovacího způsobu, a to pravděpodobně minulého. V přítomnosti by přeci nebylo pozdě k tomu ho honit.
Tak to byl můj hloubkový rozbor jednoho přísloví. Teď nevím, zda se mám pustit ještě do dalšího. Možná by se mi to pak mohlo zalíbit tolik, že bych tomu věnovala celou knihu a podstupovala bych riziko, že mě kritika pěkně propere. Následně bych toho litovala se slovy: „Kdybych raději tu knihu nepsala. Kdybych raději dělala něco jiného.“ Tím bych si dokonce „tuplovaně“ potvrdila pravdivost přísloví o „bychovi“, honění a pozdní době.
Teď ale budu pokračovat trochu z jiného soudku. Nebo možná lépe z jiného džbánku. Chci totiž psát na téma utrženého ucha. A jak známo soudky uši ani ucha nemají.
Tím jsem se nenuceně přemístila na další přísloví, které zní: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. O tom by nám mohl sáhodlouze povyprávět můj kamarád. Ten má své zkušenosti. Je pravda, že sice chodil pro jinou tekutinu než pro vodu, ale zato chodil se džbánkem a velmi často. A když se tak jednou vracel z nejmenovaného občerstvovacího zařízení, zůstalo mu v ruce právě jen to ucho. Zbytek nádoby i s obsahem podlehl zemské přitažlivosti.
Ale také mě napadá další vysvětlení tohoto přísloví. Autor tím chtěl asi říci, že pokud provádíme neohroženě jednu činnost častěji, nemusí se nám to vyplatit. Třeba pokud někomu beze strachu a bez následků každoročně chodíme na jeho ovoce, může se nám po pěti letech stát, že nás nachytá na švestkách a přeteče jeho pohár trpělivosti. A pohár přeci ke džbánu nemá tak daleko, že?
Velmi často se také říká: „Do třetice všeho dobrého“. Vezmu si to k srdci a budu svou pozornost věnovat ještě třetímu přísloví. Mohlo by to být třeba toto: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. I toto přísloví neporušuje nepsané pravidlo, že se dá vysvětlit dvěma způsoby. První je doslovné chápání této věty. Druhý je chápání významu obrazného. Nevím proč, ale mě zase láká ten způsob první. Na mysl mi totiž vytanula vzpomínka z mého života.
Jednoho dne mě babička požádala, zda bych jí na zahrádce nevykopala díru. Já jsem tak poslušně učinila. Večer jsem se pak s kamarádem potmě vracela přes zahradu domů z procházky. Když v tom se to stalo! Najednou jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a spadla do té jámy. A spadla jsem tam sama. Tím jsem na sto procent splnila toto přísloví. A vlastně jsem těch sto procent překročila. V přísloví se totiž neuvádí nic o mé zlomené ruce.
Všeho moc škodí. Proto už nechám raději všechna přísloví v klidu spát. Asi by to na závěr chtělo něco chytrého. Ale mě napadá jen jedno. Chci zde uveřejnit svou víru v to, že tuto práci čtete někdy v ranních hodinách. Vždyť ráno je moudřejší večera.
|
|
|
