|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Probouzí se ulice,
jsou slyšet slepice.
Někteří vstávají,
někteří dále spí...
Tak jako slepice
kdákají,
lidé si povídají.
Většinou na ulici
při chůzi.
Žiji na vesnici
kde můzy
v lesích žijí.
Možná ulicemi
také chodí,
TAK JAKO JÁ...
Každý se tu zná
a s každým si povídá...
Kolem osmé ráno
začíná být rušno.
Děti chodí do školy,
křičívaj mi pod okny.
Ale pak je zase klid...
Zpívají jen ptáci
co nemají práci,
TAK JAKO JÁ...
Štěkají i psi.
Asi nechtěj sny,
TAK JAKO JÁ...
Jezdí tu auta často.
Některé jede padesát,
některé až sto...
KDY TA ULICE PŮJDE SPÁT?!
UŽ CHCI MÍT KLID!!
Něco kolem dvanácté hodiny
se tu roznáší noviny.
Před oknem se scházet začaly
nejrůznější drbny z ulice.
Jen tak si povídaly-
prostě jako slepice!
Povídaly nahlas,
skoro jako rozhlas.
ALE JÁ CHCI MÍT KLID..
Kolem třetí
letadlo letí
po neby
a pak je chvíli ticho.
6e by
konečně klid??
Necítím břicho
a je mi fajn....
Ale přijel kombajn
a bylo opět živo,
v týhle mojí ulici...
Támhle si nese pivo
ten, co včera zabil slepici.
To byl ale řev!
No a ta krev...
fuj,nechci na to myslet!
Přestávám vidět
naději
na klid,
co chi mít.
Uši si zacpu
raději.
Cokoliv do nich nacpu,
jen ať je klid!
Venku se stmívá.
Jedna slípka se do ulice dívá,
až nakonec usla.
A já vstala
a oblékla se,
že půjdu ven.
Zase přijdu
o jeden sen,
zase nebudu mít večer klid.....
Kolem osmé večer
plave některým ve vaně kačer
či kačenka a vůně mýdla
a různého jídla
se po ulici line.
Tam kde bydlím,
to jsou Líně...
Do ulice vyrážím
a náhle nechci klid.
Naslouchám šepotu
a řevu z hospody.
Nastavuji němotu
a dívám se do vody
co se vlní
a je tak zticha...
Možná mé přání
plní teď...
-Ježiš to je ale hrozná bolest břicha!
opírám se o zeď
a kolem je klid!
Strašně to tu klouže
a já padám do louže.
Bolí mě břicho
a straší ticho
co je kolem dokola.
CO JSEM TO CHTĚLA
ZA STRAŠNOU VĚC?!
Náhle jsem viděla
před sebou anděla...
Měl pod křídly meč
a mlčel...
Jen klečel
a díval se mi do očí.
Poté řekl,že pro pomoc skočí,
a že se nemám hýbat.
Pak se mi zase ztratí
a zase nemám nač se dívat.
Hlavně že cítím břicho
a kolem je ticho...
Brečet se mi chtělo,
ach to tlusté střevo!
Ještě počkat mělo...
Teď mám dřevo
místo břicha
naposledy slyším
krásu ticha...
Anděla vidím:
běží ke mně zpět
s nějakými doktory....
POMALU UTICHAJÍ MOTORY
MÉHO ŽIVOTA.
UŽÍVÁM SI SVĚTA
DOKUD JE JEŠTĚ ČAS!
Slyším něčí hlas,
ale už skoro nevnímám.
O to,co bude pak,
až umřu se zajímám
u mého anděla.
A on mi jen tak
chytl za ruku
a řekl,že budu žít...
Už zase mám dost toho zvuku
přístrojů!Klid chci mít...
Ale kde to jsem?!
Mám dojem,
že v neby.
Že by?!
Ale né,jsem v nemocnici.
Teď mám rušnou ulici
na jedné mé polici...
Tikaj mi tu hodiny
a vystavené jsou fotky
rodiny.
Dokonce i kytky...
A je zde i můj anděl.
Ale kde má křídla?!
Ruku mi vzít chtěl,
ale já ucukla.
Usmál se
a nebál se,
že bude klid..
Teť jsem zase doma
a je to pohroma,
naslouchat ulici.
Jen moji andílci
z papíru,
vystřiženi
na míru
mé přání
s radostí plní
a jen tak
se vzduchem vlní...
|
|
|
