Narodila se

        Narodila se v jeden říjnový den. Asi byl úplně normální, takový, které přicházejí

a odcházejí každý rok a sotva si někdo všimne toho, že by tento říjnový den mohl být něčím zvláštní. A ona tuto zvláštnost asi zakusila pouze uvnitř, kde její mysl a vědomí nepronikne, ale kde je prostě ona, aniž by si to jakkoli uvědomovala.

        Když se vyloupla z matčina lůně jako hrách z lusku ,  uviděla kolem sebe   světlo. Vyšla ven,  z červeného tekutého  místa , které pro ni bylo do této chvíle bezprostředním plně blízkým a jediným místem, kde prostě byla. Ten okamžik znamenal  oddělení, oddělení prostoru uvnitř a prostoru ven, oddělení my na  ty a já. V křiku a pláči umyli její slizké zakrvácené tělo a odvezli pryč, aby jí potom zase k matce navrátili.   V místnosti byl chlad. Vedle za  bílou plentou křičela další matka, aby také porodila své dítě. To dítě se jmenuje  Marie  a od tohoto  říjnového dne  se  potkaly  až po čtrnácti letech v jedné třídě na základní škole.   

         Obě se narodily kdysi dávno, kdy se  venku  pomalu smrákalo a slunce již putovalo  po obloze pod menším úhlem.  Z okna paneláku volali rodiče   děti domů k večeři  

a potulní psi větřili  svými mokrými čumáky  již blížící se chlad dnů budoucích  a ještě také teplo končícího léta. Boj o zachování klidu a harmonie mezi dvěma končícími

a začínajícími stavy, mezi je a může být, mezi zimou a létem, mezi dnem a nocí.

Listí opadávalo ze stromů a kachny se připravovaly k odletu. A čase   jejího narození  snad již bylo předurčeno,  že jednou v noci na obloze bude počítat hvězdy souhvězdí vah a každý rok bude stát na hranici mezi létem a zimou, mezi dnem i nocí, mezi chtít a nechtít, mezi narozením a smrtí a  prostě bude.