Zamykám krám a nasedám na kolo. Je sobota, něco po poledni, a já už spěchám domů, páč mám hlad. Copak asi bude dneska za dobrotu? Dršťková? Nevím proč, ale dostávám chuť na dršťkovou.

No, uvidíme.

Jedu dolů náměstím. Můj cvrček vesele cvrčí, všude kolem lidský úsměvy, celej svět se v tom načatým odpoledni točí jedním velkým lidským úsměvem, všechno kolem laškovně swinguje, lidi se vesele pohupujou před stánkem zmrzlináře, před cukrárnou, vyčuhujou ze zahrádek restaurací a smějou se.

Proč taky ne? Vždyť dneska je moc hezkej den.

Auto!

Na křižovatce zaskřípou pneumatiky, drobounká holčina, co málem není vidět za volantem obrovskýho auta, se na mě zubí, jen tak tak jsem cuknul řidítkama a uhnul.

Ale co blbneš, dyť jsem na hlavní, říkám si..

A ona se nejapně usmívá a kmitá rukama, jako že se omlouvá a já se taky přiblble směju, kroutím hlavou, že jako: ale dyk vlastně dobrý, ale pro příště.. a nakonec jen mávnu rukou; dneska mě nic nerozhodí, dneska ne.

Ale to už se přehupuju přes horizont, tam, co nedávno dodělali novou silnici, a gumy šuměj na novým asfaltě a já jedu jak drak. Jsem nezastavitelnej.

Proletím kolem parku, pak zatáčkou u školy, jen to zasviští, ouha, v tý rychlosti mě to vyneslo doprostřed silnice. Nevadí, je dost široká a další zatáčka je obráceně – srovnám to tam, jako prd.

Jedu si, sleduju linii krásný nový bílý čáry, a najednou koukám, že proti mně jede na kole pán, co taky sleduje linii krásný nový bílý čáry.

Naše pohledy se střetnou.

Brzdit?

Zbytečný.

Zahlídli jsme se přece včas, ještě je spousta času se minout.

Jeho přední kolo se zachvěje, to jak pán zapřemýšlí, na kterou stranu se vyhnout, moje přední kolo se též zachvěje, to zase jak já zapřemýšlím, na kterou stranu se vyhnout, tedy obě naše přední kola se zachvějí, kupodivu však oba jedeme stále rovně.

Dobrotivá a laskavá tvář pánova se po třetím bezvýsledném zachvění náhle naplňuje beznadějí.

Moje dosud vytlemená kupodivu taky.

Neztrácím však chladnou hlavu a v posledním okamžiku, to když času už skutečně není mnoho, neřku-li žádný, zachraňuju situaci. Moje pravá ruka se odlepí od řidítek a nesmlouvavě ukáže – vpravo – VPRAVO přeci!

Brunátný lidský kolos zoufale vytřeští oči a mě to ve zlomku vteřiny dojde:

Ale CO? CO VPRAVO? UHNOUT vpravo nebo JET vpravo?

Sám najednou nevím, co jsem tím do prdele myslel.

Naše přední kola se naposled zachvějí...

A co myslíte ... ?