Začínám mít strach. Vlastně měl jsem ho vždycky. Stát takhle v řadě jeden vedle druhého. Pěkně rovně a nehnutě. Kolem jenom další a další anonymní postavy. Žádná minulost, žádná budoucnost. Jen věčně stát na místě v pečlivě rozvržených rozestupech. Ve dne, v noci, v dešti, v ostrém slunci. Během bouřek se každý modlí, aby do něj neuhodil blesk. Modlí se, ale přesto dál stojí na místě. Nemůžeme dělat nic jiného. Prostě to nejde.

Kolik zim jsem tady prožil. Už to nepočítám. Jsem rád, že mě napadaný sníh hřeje. To mi stačí. V létě ke mně slunce pronikne jen málokdy. Paprsky se nedostávají snadno přes hrůzné nehybné masy. Nikdy nám nikdo nic nepřinesl. Piji jen za deště. Snažím se chytat kapky. Dělají to tady tak všichni. V dešti je všechno. Nepotřebuji nic dalšího. Dřív jsem záviděl těm, co si mohou být, kde chtějí. Dříve jsem si myslel, že existují lepší místa. Ve snu jsem si představoval místo, kde voda nepadá z nebe. Místo, kde voda už leží na zemi. Chtěl jsem takové místo vidět. Chtěl jsem tam být. Nehorázná myšlenka. Můj svět iluzí. Takové místo může být jen ve snu. Každou kapku vody co dopadne na zem, někdo vypije. Chtěl jsem žít ve svém snu. Dávno jsem však rezignoval. Nemá cenu se trápit. 

Stojím tady odjakživa. Nevím, co bylo před tím. Nevím nic. Neznám své rodiče. Je možné, že stojí někde poblíž a dívají se jak rostu a bojí se o mě jako se bojím já. Stejně tak mohou být dávno pryč. Mohli dostat kroužek.

Mě už ho dali. Kroužek neznačí nic dobrého. Kroužek znamená konec. To takhle přijde člověk a označkuje vás. U mě byl včera. Nemám z toho dobrý pocit. Kroužek mě děsí. Nelze ho setřást, protože se nemůžu pohnout. Jsem z něj nemocný. Každý, koho jsem viděl, byl nemocný. Ztrácí barvu i chuť po kapkách. Dobrovolně pomalu umírá. Schne.

Mě to už nehrozí. Přichází člověk. Tenhle je katem. Přišel s hlučným strojem. Párkrát jsem ten stroj viděl. Strašné vzpomínky. Pokaždé někdo umřel.

Řežou mě. Já můžu jenom stát. Nekřičím, ani to nemůžu. Padám k zemi. Vážou kolem mě řetěz. Odváží mě.