Odplouváš někam do prostoru. Natahuju se po tobě malíčkem, abych aspoň naposled ucejtil tvojí sametovou a roky prověřenou tvář. Si neposedná. Vždycky si byla, ale teď jakoby ses ustálila a najednou mi pevně svíráš oblast mezi plícema a žaludkem.

Nemám pocit, že když někam odejdeš svět se zhroutí. Mám pocit, že když zůstaneš budu šťastně a s úsměvem stát nad propastí a papírový vlaštovky s poselstvím budu házet dolů. Tam dolů, kde plameny šlehaj stovky metrů vysoko. Tam dolů, kde veškerý moje poselství končej. Končej uhořením.

Ještě kabát! Kabát sis tu zapomněla. Ten tmavě modrej s černýma knoflíkama. Jak já ho nenávidím. Jakoby zakrejval ty pochybnosti, kterejma se před usnutím každej den trápíš. Mám to zkusit? Mám pokračovat? Raním někoho? Ta nejistota je k zbláznění, a přesto přeze všechno si myslím, že děláš správně. Není nutný brát ohledy, jestliže je to proti tvýmu přesvědčení.  Sama si rozhodni, jestli život stojí za to žít, tak jak si druhý přejou nebo tak, jak by sis přála ty. Dávný pravdy sou pořád ještě pravdy. Tak stačí chtít. Stačí hodně chtít. A nebát se!

Tak mi dej ještě pusu a už plav. Nevidíš, že se snažím tě zahnat někam do ústraní. Si krutá, ale přesto moje. Seš takovej tmavej bod uprostřed měsíční krajiny. Taková masožravá květina mezi kopretinama.

Šup!! A třeba zejtra v noci nashledanou. Anebo radši s pánem bohem.