ŽENA v červeném

     Seděla v zašedlé místnosti se zrcadly a cítila se hloupě. Vyčítala si, že sem přišla, ale nemohla si pomoci. Jediná myšlenka, která ji neustále trýznila, byla, ať už to konečně skončí...skončí..., než se z toho zblázní.

     Neustále se rozhlížela po neznámé místnosti jako kořist čekající na svého lovce; na jistou smrt. Občas narazila na svůj vyděšený pohled v zrcadle a zachvěla se.

     Nevěděla, proč ji zavedli právě sem, ale byla si téměř jistá, že ji za těmi zrcadly někdo sledoval. Chtěla si své tušení ověřit; postavit se a prohlédnout si ta zázračná sklíčka zblízka, ale strach ji nedovoloval vstát. A tak tu jen seděla s propletenýma špinavýma rukama založenýma nedbale v klín. Čekala, co se bude dít.

        Najednou se z ničeho nic rozrazily dveře a do pokoje vtrhl mladý důstojník v policejní uniformě, na němž od prvního pohledu šlo znát, že je nováčkem a tedy svou práci bere až příliš vážně. Aniž by pozdravil, hned se na starou ženu osočil:

„Tak co je babi, trošku jsme bumbali, co? Ale toto je policejní stanice, nikoliv červený kříž. Tady nic k jídlu nedostanete. Nespletla jste se náhodou?“

„Já jsem...jsem přišla, protože mám tušení, že se něco stane,“ omlouvala se stařena tiše.

„To já mám taky. Ta fazolová polévka z oběda mi příliš nesedla. Sedím tu už od rána, ale zatím nic. Tak co, nezabalíme to? Nebudeme přece zbytečně ztrácet čas nějakým hloupým tušením, ne?“

„Potřebovala bych to někomu říct, abych se toho už konečně zbavila,“žadonila tichým hlasem.

„To si, paninko, zajděte k doktorovi,“odbyl ji policista. Tím byla pro něj záležitost vyřízena.

„Myslím si, že bych to měla říct Vám,“nechtěla se žena tak lehce vzdát.

„Tak zpusťte, ať to máme za sebou,“rezignoval muž. Odevzdaně zasedl za stůl naproti stařeně a důkladně si ji prohlížel.

      Jen co se konečně pohodlně usadil, opět povstal a odsunul židličku od stolu, protože ho nepříjemný zápach udeřil do nosu. Špinavá, otrhaná osůbka si ale z toho gesta nic nedělala. Byla na takové, ne-li horší, zacházení zvyklá. Každý člověk se od ní odtahoval, když usedala na rohu ulice a s nataženou pravicí žadonila o almužnu. Smutně se pousmála.

„Nemáte cigaretu?“poprosil chvějící se hlas kyselý obličej sedící naproti. Policista beze slova našel načatou krabičku cigaret, vytáhl jednu startku a štítivě ji podal stařeně. Zapalovač pro jistotu položil na stůl vedle popelníku. Mezitím, co si žena připalovala, uschovával krabičku do levé náprsní kapsy. Stařena položila zapalovač na stůl a chvějící se pravou rukou si vsunula cigaretu mezi rty. Vzápětí ji z úst vyšel namodralý kouř a místnost se zaplnila známou vůní tabáku. Slastně se pousmála.

„Tak o co jde?“popoháněl ji nevrlý policista. Byl by radši, kdyby už bylo po všem.

„Víte,“začala žena, „mně se už týden zdá stejný sen...“

„Vážená...policie tu není pro srandu králíkům. Mně se taky zdají sny a nejančím tu,“skočil ji do řeči otrávený mužský hlas.

„To je ale jiný sen,“prohodila tajemně, „jsem svědkem vraždy...“

„Nevyprávíte si po nocích strašidelné příběhy s ostatními bezdomovci?“ docházela muži trpělivost. Stařena jedovatou poznámku přeslechla.

„Vidím ženu v červených šatech, jak vystupuje z tramvaje...,“zakuckala se. Po chvíli, až se ji kašel uklidnil, pokračovala, „...za ní vystupuje muž v černém dlouhém baloňáku a v klobouku. Žena přidává do kroku. Asi má strach...Ulice je prázdná...není tu nikdo, kdo by jí pomohl.

     Nejprve jen cupitá a potom už pomalu běží. Ohlíží se. Muž je jí stále v patách. Žena se ještě několikrát ohlédne a přitom v kabelce narychlo hledá klíče. Uleví se jí, když je konečně nalezne a zasune do zámku dveří od schodiště. Oddechne si, když se za ní dveře s třísknutím uzavřou.

     Do schodů jde již pomalým krokem. Ve svazku klíčů hledá další od svého bytu netušíc, že muž je již ve schodišti a vybíhá schody. Žena otvírá dveře svého bytečku.

     Muž ji překvapí ze zadu a vtlačí ji do chodby. Poté vytáhne nůž, který má celou dobu uschovaný v rukávu kabátu...a potom...,“stařena se zachvěla. Dohořívající cigareta v pravici jí upadla na stůl. Policista ji s křečovitým štítivým pohybem típl v popelníku.

„...bodá, bodá, bodá...,“ zařve stařena do tiché místnosti. „Vrah uteče...nechává oběť krvácet na podlaze. Žena si prohlíží strop. V koutku úst se objeví rudý pramének. Okolí je rozmazané, ale i přesto poznává, že nad ní někdo stojí. Hlavou ji probleskne ,moje dítě’ a snaží se mu domluvit, aby šlo pryč. Ze rtů se však ozývá pouze chrapot a sípání. ,Máááámííííí’ slyší nad sebou bolestné volání...,“ stařena se odmlčela. Po chvíli se zeptala:

„Tak co tomu říkáte?“

„Měla byste se zajít vyšetřit. Kdo to kdy viděl, aby vrah pronásledoval svou oběť až do bytu. To, co jste právě řekla, je nereálné, ale jako detektivka by to snad šlo. Je to všechno, babi? Tak pojďte, jdeme domů.“

„Vy s tím nic neuděláte?“zeptala se stařena nevěřícně.

„Co s tím máme dělat?! Máme snad hledat muže v baloňáku a s kloboukem po celém městě?! A co se toho člověka máme zeptat?! ,Nemáte dnes chuť někoho zabít?’ Nemyslíte, že je to trošku absurdní?“

„Myslím,“připustila smutným hlasem.Vzápětí však pochopila, že je zbytečné dál něco vysvětlovat, proto se těžce zvedla ze židle a byla připravená k odchodu.

„Tak Vám děkuji,“ řekla ještě a šouravým pohybem zamířila ke dveřím. Mladík ji předběhl.Otevřel galantně dveře a pustil ženu z místnosti do dlouhé chodby mířící k východu. Doprovázel ji pohledem a než zmizela za rohem chodby, dal se do řeči se svým kolegou. Vyprávěl mu podivuhodný sen staré ženy.

„Myslíš, že bych to měl zapsat?“zeptal se služebně  staršího kolegy.

„Podívej se na ni. Bůh ví odkud je. Smrdí jak měsíc neprané ponožky. Venku je zima. Určitě se přišla pouze zahřát. Zbytečné papírování. Vykašli se na to. Pojď půjdeme na svačinu.“

     O pět hodin později zazvoní na stole telefon. Poté se k mladému policistovi vřítí další kolega a již ve dveřích hlásí:

„Výjezd. Na ulici Hromadné 23 se stala vražda. Ubodanou ženu v červených šatech našla sousedka, když slyšela jejího syna řvát. Jak vyšitý z románu, co? Kdo by se nadál, že právě dnes budeme řešit svůj první velký případ.“

KONEC