Již mnoho vody uplynulo od výše uvedených řádků a nyní, když píši pokračování naší nekonečné knihy leží již Amálka v pelíšku za mými zády, spokojeně spinká a nechá si zdát o tom krásném dortíku, který dostala včera k výročí prvního týdnu života mimo „domeček“.

A co tomu předcházelo. Vlastně nic moc až na následující události.

V úterý, tedy 3-5 dní před termínem, kdy se měla Amálka narodit, jsme s maminkou zjistili, že je něco jinak. V bříšku nejdříve luplo, potom křuplo a pak, když jsme očekávali že se objeví skřítek neposeda zvědavý jako opička, začala pomalinku ukapávat z bříška vodička. Nejdříve jsme si mysleli, že Amálka zapomněla zavřít vodovod, což se jí ale vůbec nepodobalo, a pak když jsme si vyjasnili že s tím nemá nic společného, rozhodli jsme se dobalit po obědě ( měli jsme pikantní pečené brambůrky s kuřecími přírodními řízečky ve francouzské omáčce  ) zbytek kufrů a vydat se na cestu do porodnice. Nejeli jsme do jen tak nějaké, ale do té nejhezčí, která byla vzdálena 242 km. Již jsme se tam byli podívat o měsíc dříve a když jsme zjistili, že skutečnost ještě předčila naše představy a na rozdíl od ostatních státních ústavů se tam nechovají k maminkám a miminkům jako ke zboží na krámě a k tatínkům jako k parazitům, a že bychom navíc tam mohli být stále spolu od prvního okamžití přijetí až po odjezd zpět domů, bylo rozhodnuto.

Sluníčko svítilo (tedy skoro) a my jsme plni optimismu, očekávání a se dvěma cestovními kufry, 4 igelitovými taškami a hlavně bez bolestí vyrazili vstříci osudu. Nejvíce jsme se báli města Prahy, resp. obávané jižní spojky, přes kterou vedla nejrychlejší trasa, ale tam nás zastavila jen jedna malá havárie, která cestu protáhla o zhruba 30 minut, ale jinak cesta byla volná. Sníh nepoletoval, námraza také nebyla a my jsme se blížili čím dál více k místu, které jsme již znali. V horách, resp. v podhůří, tam kde porodnice stála jsme se blížili čím dál více a čím blíže jsme byli tím více nám sluníčko svými paprsky ukazovalo, že jedeme správně. Po páté hodině odpolední jsme dorazili namísto. Našeho modráčka jsme zaparkovali před vchodem na parkovišti a šli se jen tak  zběžně zeptat, zda-li máme už zůstat, a nebo se máme ještě ubytovat v penzionu v blízkém okolí (což byla jedna z variant o kterých jsme uvažovali). Příjemná, mladá paní doktorka nás přijala, vyšetřila maminku a přístrojem i Amálku a umožnila tak mamince poprvé v životě slyšet jak tluče Amálčino srdíčko (což já si užíval každý večer). Byla to krása. Amálka byla vzhůru, ale nekopala a paní doktorka nás pochválila, že jsme přijeli naprosto správně a ve správný čas. Amálka prý již čeká za branou, aby si mohla otevřít a vyjít na svět mezi nás.

Po vyšetření, které trvalo zhruba 25 minut se nás ujala příjemné sestřička a odvedla nás na náš pokoj, který byl krásně barevný. Kostičkované peřinky, polštářky a malá postýlka. Vedle malá místnost se sprchou, záchůdkem o kterých jsme zatím jen tušili jak nám budu užitečné. Maminka zůstala na pokoji, pomalu si odložila a odpočinula si po té dlouhé, ale naštěstí bezbolestné cestě.

Tatínek (tedy já) jsem došel pro přivezená zavazadla po 3 hodinách J jsme se mohli na naší manželské postýlce s trochu měkkou matrací a trochu předimenzovanými péřovými polštáři a peřinami natáhnout. Ještě jsme se stačili opláchnout po té dlouhé cestě, dát si čajíček a pak už začala Amálka Ťukat a ťukat a tlačit a tatínek z toho byl nešťastný. Maminku bolelo bříško a …

Pak se po 12 těžkých hodinách rozloupl kouzelný oříšek a z něj na nás vykoukla Amálka. Ten okamžik byl tak krásný, že se to nedá ani popsat.