Prohra

„Ještě jedno víno!“ zařvala Milena do zakouřeného lokálu se vzteklostí dítěte, které nedostalo svou oblíbenou hračku.

„Mílo, už jsi měla čtyři,“ řekla shovívavě Dana sedící proti ní.

„To nevadí, chci ještě jedno!“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Protože!“ odpověděla blábolivě.

„To není důvod...,“nenechala jsem se obměkčit.

„Chci se opít,“ přiznala po chvíli.

„Proč?“ nedala jsem ji šanci vydechnout.

„Jsem zkrachovalá podnikatelka... nic nemám.“

„Máš nás,“ odpověděl pohotově Pavel po její levici. Mezitím na stole přistálo další víno. Dana ho automaticky uchopila a postavila před sebe.

„Chci to víno!“ řekla Míla a sápala se po skleničce.

„Proč říkáš, že nemáš vůbec nic? Protože Ti nevyšel jeden pitomý obchod?“ zeptala jsem se, abych upoutala její pozornost. Pohlédla na mě modrýma nakrvavělýma očima.

„Ty to nechápeš!...Nikdo to nechápe..“ řekla jen.

„Tak mi to vysvětli!“mluvila jsem s ní, zatímco Pavel za jejími zády odléval víno z Míliny skleničky do své vlastní. Přeléval rychle, ale ani neukápl.

„Karel mě zase zmlátí.“

„Proč by Tě mlátil?“ zeptal se Pavel.

„Protože se s ním chci rozejít...Nikdo to neví..., ale on to udělá...Chci, aby to udělal...“

„Když to zase nikomu neřekneš, tak to udělá,“ namítla jsem, ale Míla mě nevnímala. Soustředila se na víno stojící kousek od ní.

„Chceš, aby Tě zmlátil?!“ Dana na ni nechápavě pohlédla.

„Aby mi dal pokoj,“ odpověděla, „to chci.“

„Obě dobře víme, že Ti pokoj nedá...po nějaké době Tě zase odprosí; klekne si na kolena, rozbrečí se, dá Ti nějaké dárky, ty mu odpustíš a zase to začne od začátku,“ řekla znalecky Dana a všichni jsme mlčky přikyvovali. Věděli jsme až moc dobře, o co v tom vztahu vlastně ve skutečnosti jde.

„Chci to víno!“ vzpomněla si najednou Míla a popadla nestřeženou skleničku.

Došla mi trpělivost a začala jsem tudíž vyjednávat.

„Víš co? Tak si ho dáme napůl, jo?“

„Ty přece nepiješ. Říkalas´, že je Ti špatně už od rána,“ namítla.

„No a? Když může být špatně tobě, tak proč ne mně?“

„To ne!!“

„Ale ano! Dáme si ho napůl!“

„Tak jo,“ vzdala se Míla po chvíli, když viděla, že neustoupím, a ukořistěnou skleničku mi podala. Nepřemýšlela jsem a víno jsem vypila naex.

„Tak a je po problému,“ řekla jsem, „můžeme jít domů.“

„Vidíš, to je kamarádka,“ odpověděl Pavel.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala se nevěřícně Míla.

„Protože jí na tobě záleží,“ vysvětlila Dana a uznale pokynula hlavou nad mou odvahou.

„Chci víno!“ nelogicky odpověděla Míla a opět to začalo nanovo. Nechtěně přitom zavadila o sklenici s kolou, jejíž obsah se rozlil a po stole stékal na podlahu. Zvedla jsem se ze židle a začala jsem se oblékat do kabátu.

„Kam jdeš?“ zeptala se Míla.

„Domů!“ řekla jsem naštvaně, ale naštvaná jsem ve skutečnosti nebyla. Cítila jsem se bezmocná.

„Proč?“ nechápala Míla.

„Protože se nechci dívat, jak se ničíš. Jsem tu zbytečná, nemůžu Ti pomoct.“

„Fajn...všichni jděte pryč...,“ začala Míla s obrácenou psychologií, „já si tu stejně to víno objednám.  Máma mi dobře říkala, že se podobám na otce...“

„Ty nejsi opilec,“ řekl jí Pavel. „My si to o tobě nemyslíme.“ Pohlédla na Pavla s vděčností. Když jsem se s ní chtěla rozloučit, aby věděla, že to na našem přátelství nic nezmění, pochopila, že obrácená psychologie na mě nepůsobí.

„Zůstaň,“ žadonila. Posadila jsem se v kabátě opět za stůl a začala jsem svými papírovými kapesníky stírat rozlitou kolu na stole.

„Chci si dát jen jedno víno, a pak půjdeme,“ slíbila Míla.

„Už jsi měla čtyři,“ opět ji připomněla Dana

„Jestli Ti ho přinesou, vypiju ho zase naex,“ stála jsem si za svým, i když jsem přesně nevěděla, co by to další víno se mnou udělalo. A v tu chvíli přibyla na stůl další skleničky s nežádaným alkoholem.

„Ne!“ řekla jen a objednané víno bránila vlastním tělem.

„Víš co? Tak já Ti to víno, které jsem exovala zaplatím,“ rezignovala jsem.

„Ne!“ řekla jen a napila se.

Ještě chvíli jsme se hádaly, zda jí ho zaplatím nebo ne. Ve skutečnosti už o nic nešlo. Prohrála jsem... A ta prohra byla tou nejhorší věcí, kterou jsem kdy zažila.