|
Čas tiše mávnul křídly jako černé labutě, jež pluly oblohou, měsíc vdechl svou podobu do nahého zrcadla a mistr zachytil štětcem bolest západu slunce.
Velcí ptáci krákorali jakoby člověku pro výstrahu, že cesta k jezerům temnoty je zrádná, jen křídla vytesává z kamene a lidské hlasy vhazuje do studnic zapomnění.
Měsíc se opřel o nebeské sloupky, sám s myšlenkami. Ptáci zmlkli a lidská srdce se naplnila smutkem, hlavně ta mateřská, tisíce mil lásce vzdálená.
Větře, odnes svá svědectví do ztracena a korálek rosy ode mne předej dál, já totiž odpouštím.
|
|
|