Dilema paní Pípové

Sedím si, sedím v hnízdečku na vajíčkách, já, matka ptačice, buclatá, hebká, čepýřivá, křiklavá, od kanárka Pípa samice a paní. Hlídám a svým tělem vylíhnutí umožňuji a dávám nový život, opelichaná a hladová, můj úkol je však životně důležitý, a tak vydržím. Budu písklat máma, ochranitelka i živitelka, proto jsem přece stvořena já, potvora potvorná. Někdy se zamyslím svým malým ptačím mozkem, vzpomenu si, jak jsem poletovala a přelétávala od Típa k Sípovi a Krákorovi a Kykyríkovi , ba i k Hudrovi. Potom přišel Píp a já jsem doletěla, jakoby mi dal závaží na kroužek na mé vzácné kanárčí nožce. Já se však zatížit nechala a chtěla nechat, a tak teď sedím a do listí celý den hledím. Kristeptáku, kdyby alespoň to jablko naproti spadlo. Kdyby se odstěhoval ten šmírák Špaček a Sovová pořád nerušila noční klid. Kdyby slunce jednou nezapadlo a listí by zmodralo. Je to nuda, nuda, nuda… Kdyby alespoň jednou nešel Píp tlouct špačky. Kdybychom dostali poukázku na budku, to hnízdo mne už nebaví. Je tak nekonformní. Aspoň kdyby přidali do zobu slunečnice, proso mi leze už i kloakou. Kdyby…… Au.

Já mám devět kanárů, kanárů- ti mně nejdou do páru. Ne a ne a ne.