|
Spanilý bílý král
k vítězství si kráčí,
zatímco černý - ten by rád,
v poslední chvíli svého boje,
co nejvíc pěšáků
chtěl oklamat.
Bitva vrcholí,
už jen posledních pár tahů
zbývá snad,
a na okraji šachovnice
osamělý bílý pěšák
s údivem zůstal stát.
To jen malá holčička
přišla a ta hra
jí hrozně zajímá,
stojí vedle a dívá se na pěšáka,
svýma nádhernýma,
velkýma očima.
Pěšákovi zatočila se hlava,
a kdyby mohl
upadl by asi,
pro jednu malou chvíli,
pro útok takové
spousty krásy.
Možná by ho
mohla vzít něžně do dlaní
a pohladit,
možná by mohla ....
pěšák se zastavil
a začal snít.
Vzal by jí za ruku
a ukázal úplně celou šachovnici,
představil ji králi,
a každý večer, když šla by spát,
nosil by kytici kopretin,
aby krásné sny se jí zdály.
Nevím co všechno
by muselo se stát,
co vymyslel by pěšák
zaujatý dívčíma očima,
kdyby se neozvalo
náhle z dálky :
Báro,
neotravuj strejdu Martina !
|
|
|
