Stál v obývacím pokoji svého bytu a rozhlížel se kolem sebe. Rozhlížel se, jako by tam byl prvně. A přitom v tomhle bytě bydlel už aspoň šest let, možná i více. Poslední dva roky tady žila s ním a ted' najednou byla pryč. Definitivně pryč a on tady měl zůstat bez ní...

Všechno, na co se jeho oči podívaly, mu ji připomínalo. At' už to byl obraz na zdi, který namalovala, její sbírka váziček nebo pár kousků oblečení, které tu nechala. Nejspíš se jí už nevešly do kufru, pomyslel si trpce.

Vzal do rukou její společenské šaty. Byly blankytně modré jako její oči...

Proč? Proč odešla? Proč na ní nepoznal, že se chystá odejít? Proč si nevšiml, že má někoho jiného? Proč? Byla tu spousta otázek, na jejichž kladení už bylo příliš pozdě...

Ted' tu mohl už jen stát a vzpomínat. Vzpomínat na to, jak jim i přes občasné hádky, bylo spolu dobře. Možná to ale bylo jen z jeho strany... Jinak by si přece nenašla někoho jiného...

Musel si položit jednu otázku. V čem je ten, se kterým mu odešla snoubenka, lepší než on? V něčem musí být... Kdyby nebyl, tak by přece zůstala s ním...nebo ne?

Má na ni víc času než měl on? Pořád pracoval, nevěnoval jí nejspíš tolik času, kolik by si přála... Plní jí každé přání? On se o to také snažil, ale asi jí to bylo málo... Nebo je to v něčem jiném? Třeba... Raději se pokusil nad tím dál nepřemýšlet. Nemělo to cenu... Tohle mu ji nevrátí... Nevrátí mu ji vlastně nejspíš nic... Bude se s tím postupně muset vyrovnat a naučit se žít i bez ní...

Půjde to ale vůbec?

Položil její šaty zpět na křeslo, odkud je zvednul. Jeho pohled padl na malý lesklý předmět na podlaze. Zásnubní prsten, který jí dal před půl rokem... Vzal ho do dlaně. Chtěli se příští rok vzít... Nebo chtěl jenom on? Nevyznal se v ní ani v sobě... Jediné, co věděl, bylo, že na ni nedokáže jen tak zapomenout...