Už je to dávno, co oddělil jsem svá těla od sebe. Setrvání v tomto stavu nebylo úmyslné, ale někdo na cestě uvěznil moji mysl, možná jsem to byl já sám, do ní samé.

Mám jen jedno východisko, najít začátek příběhu.

Bylo to ráno skoro stejné jako každé jiné, které jsem zažil během tohoto pozdního léta. Něco se ve mně během této noci změnilo či jsem něco pochopil v průběhu snění něco, na co jsem po probuzení zapomněl. Rozhodně jsem okolí vnímal jinak. Během přemýšlení, co se vlastně kolem mne mohlo udát, jsem pochopil, že všechno kolem má svůj příběh, svůj život a tudíž i paměť. Bylo to celkově zvláštní ráno, lidé a krajina mi z větší části přišli jako neskuteční, jakoby všechno něco skrývalo a já to chtěl pochopit a poznat. Dozvědět se důvod, proč tomu tak je. Dozvědět se, co sám před sebou samým skrývám, jestli tomu tak vážně je a já věřím, že ano.

V průběhu dlouhé noci uprostřed lesa tam, kde skála pozorovala západ slunce, jsem vyslechl kousek jejího příběhu. Hovořila, ke mně pomalým jazykem. Čas jí plynul jinak, z našeho pohledu je nesmrtelná, ale ona poznala konec. I my jsme pro ni žili nepochopitelným způsobem, byli jsme pro ni jen komáří štípnutí. Pozorovala stovky našich generací, jak se plahočí po zemi i bytosti, které si ani naše nejstarší legendy či mýty nepamatují. A ona o nich dokázala vyprávět, pro ni to bylo, jako kdyby tito tvorové zmizeli z povrchu země teprve včera. Sama však byla příliš mladá na to, aby pochopila hlubší podstatu těchto věcí. A to byla jedna z věcí, jež ji neustále trápily a krom toho se mě neustále ptala, proč jsme ji celou obalili drobnými štípanci. Hvězdy pomalu proplouvaly  oblohou a já v tu chvíli měl pocit, že se celý svět kolem mne točí, že vesmír se točí jen kolem nás.

První pták k ránu poslal nám svůj pozdrav. Les pod námi se pomalu oblékal do pláště dne s dlouhými stíny. Zasněně jsem se snažil pochytit alespoň náznaky toho příběhu, těch vzpomínek kolem mne.

Během jedné z mnoha cest, které jsem absolvoval do tohoto lesa, jsem u jednoho stromu pocítil neuvěřitelnou radost z pohybu. Začal jsem kolem něj skotačit a třeštit jako malý kluk. Po chvíli jsem se za šíleného smíchu rozeběhl do náruče slunce. Do krajiny se pomalu vracely dlouhé stíny a já tomu chtěl utéct. Běžel jsem bezhlavě cestou, má mysl bičovala tělo, stále jej nutila více a více zrychlovat. Tři kroky, během nich nádech, pět kroků s výdechem. Běžel jsem, cítil jsem se volný, tělo běželo již setrvačností a já se vznášel nad krajinou, proplouval jsem jí. Okolí mi splývalo v jednou kouli reality, která se řítila neznámo kam, rozmazanou krajinou. Bylo mi krásně. Konečně jsem znovu pocítil naprostou svobodu a žádnou únavu, mohl jsem běžet, jak dlouho jsem chtěl. Okamžik, jsem se nad tímto stavem zamyslel, když tu najednou mě ze zběsilého běhu mě vytrhla ostrá bolest v hrudi. Ztratil jsem v tu chvíli vládu nad svým tělem. Ocitl jsem se v jiném světě. Z ničeho nic jsem se zhroutil k zemi. Tělo se svíjelo v křeči, která mu ani nemohla být vlastní. V hlavě jsem měl v tu chvíli snad tisíc permoníků s malilinkatými krumpíky, kterými mi neustále mlátili do mé bolavé hlavinky. Prostě mi bylo jako po velmi dlouhé noci či sounocí. Obraz krajiny se mi pomalu rozmazával a mě napadla myšlenka, kdo že jsem, kde to jsem? Další otázku, co tu dělám, jsem si nestačil ani položit. Tělo se mi bezvládně zhroutilo k zemi. Dech se mi pomalu vytrácel a tělo tichlo.

Slyšel jsem nádhernou hudbu, která mě provázela. Měl  jsem pocit, že čas je jen něco absurdního, neboť v tuto chvíli pro mne nehrál žádnou roli. Jakoby ve skutečnosti ani neexistoval, jakoby to byl výmysl našich fyzických schránek. Nebo právě proto, aby mohla existovat fyzický schránka…….

V tu chvíli jsem to snad pochopil, dunění v hlavě utichlo a já věděl, že se tam něco zbořilo. Něco nebo někdo mě neúprosně táhl zpět, hudba tichla, krajině se vracel zpět její tvar. Byla mi zima, jakoby mé tělo zevnitř pomalu rozmrzalo. Chtěl jsem se vrátit zpět. Nedovolili mi znovu odejít, drželi mě pevně.

Táhli mě zpět neuvěřitelnou silou, až jsem se bál, že budu roztržen vejpůl.

Kdo, to je? Proč mi ubližují, to nevidí, že mě to bolí? Já chci jít dál, nechci zpět, tamten svět je divný, nedokáži pochopit jeho pravidla. A navíc jich má až příliš mnoho, proto je tolik zkostnatělý, chybí mu už jakýkoli nosný nápad, kterým směrem se dál ubírat. A všechny cizí nápady zatracuje. Proto nechci zpět, chápete? Tak už mě pusťte!

Přesto jsem byl tažen zpět, snad můj čas ještě nenastal. Či možná mám tady v budoucnu něco vykonat. Zatím nevím, co to je. A čas mi čím dál rychleji plyne. Život občas zapadne do vyjetých kolejí a jelikož tento stav nemám zrovna nejraději následuje poté čas změny. Ale něco se nemění jak voda v řece, setrvává na místě a naslouchá tomuto představení co žijeme či sníme kolem něj. Život mě zatím naučil jak spřádat příběhy i jim naslouchat.