U řeky

„Krásně je tady. Kdy jsme tu byli naposledy?“

„Dneska přesně je to rok.“

„Fakt? Dneska je to rok, jak jsme se koupali a tys neměla plavky…?

„Ale měla jsem je, to víš, že jsem plavky s sebou měla. Sváděla jsem tě.“

„A já vůl se koukal jinam, myslel jsem, že ti to bude vadit, kdybych na tebe civěl.“

„No právě. Musela jsem tomu trošku pomoct.“

„Vaú, to bylo dobrý, to se mi líbilo. Pomůžeš mi i dneska?“

„Nech toho.“

„Co je zase? Nejež se jako dikobraz. Před rokem to bylo hezký. Proč by to nemohlo být i teď?“

„Právě proto, že to bylo tehda. Teď je teď.“

„A co se změnilo? Pořád je to dobrý, ne? Řekni mi, co se změnilo?“

„Nebuď protivnej.“

„Nejsem a nechci se hádat. Koukej na ten výhled, koukni na tu krásu.“

„Tak se dívej a nech mě chvilku být. Navíc tenkrát jsme byli na tý dolní vyhlídce.“

„Tady odsud je lepší výhled, dolů můžeme jít potom taky. Nic ti nedělám, chtěl jsem tě jen obejmout, nech toho. Nikdy ti to nevadilo, proč ti to najednou vadí?“

„Chci být nezávislá! Proč dolů půjdeme potom? Proč ne teď?“

„Myslel jsem, že se stavíme u Tuláka na oběd. Nezávislá na kom? Na mě?! Proč jsi teda se mnou na dovolený, když se mnou být nechceš?“

„To není tak. K Tulákovi se mi nechce, minule mi bylo z toho jídla blbě. Smažili na přepáleným tuku.“

„Tak půjdeme k Červený rybě.“

„Dávno zkrachovala.“

„Červená ryba?! Jak je to možný! Takový dobrý místo, takový dobrý jídlo! Když zkrachovala Ryba, co už se pak udrží?! To možná už není ani Tulák.“

„Ten jede pořád.“

„Tak půjdeme k Tulákovi - a jak vůbec víš, že funguje? Já jsem tu rok nebyl, tys tady byla?“

„Byla.“

„S Robertem?“

„Nech toho, nežárli, to je kamarád. S tím ne. Říkám, že časy se mění.“

„Tak s někým jiným?“

„Jo. S řidičem autobusu! Nemusím ti říkat o každým svým kroku.“

„???“

„Jela jsem kolem z toho zaškolování.“

„Aha. Začíná připalovat, není ti horko?“

„Nech mě být! Že začíná být horko, není důvod, abys mě svlíkal! Říkám, že časy se mění.“

„Tak mi buď řekni, co se děje, nebo toho nech. Nebudeme se přece hádat, když je to výročí…“

„A víš, co se za ten rok vůbec stalo? Nevíš, protože jsi na mě neměl čas.“

 „To náhodou není pravda. Vždyť jsme byli pořád spolu.“

„Jo? To si mě s někým pleteš. Jednou u Hanky na chatě, pak s těma tvejma kolegama ve srubu a jednou na Lužnici. Tomu říkáš POŘÁD SPOLU? Za rok? Jo a pak jsme ještě byli asi dvakrát v kině. Tomu říkáš POŘÁD SPOLU?!

„Ono to někdy stačí…“

„Jak STAČÍ?!!! Jak tomu mám rozumět? Jsme spolu teprve rok!“

„…ale nijak, nech toho. Něco jsem plácnul. Každýho je někdy dost, i mě, viď…“

„Teď už si to nevyžehlíš, nech mě. Každýho je někdy dost, jen…Roberta je vždycky málo. JÉŽIŠI, to byl žert…Blbej, ale vždyť víš, že je to jen kámoš. Pojď ke mně. To nemůžu nic říct? S Robertem je to sranda, jako že tohle byl vtip, netvař se tak. No tak, vždyť už mám ráda jenom tebe…“

„Hm. Necháme toho. Půjdeme radši na ten oběd, ne?“

„Nešil, je teprve půl jedenáctý. U Tuláka mají až od jedenácti.“

„Než tam dojdeme…Počkej, batoh vezmu sám. JAK TO VÍŠ?! ŽE U TULÁKA MAJÍ AŽ OD JEDENÁCTI?! S řidičem autobusu, jo? Nebyl to náhodou Robert? Ten dělá každou chvíli něco jinýho.“

„Abys věděl: Jo. Byl to on. Teď jezdí u ČSAD. Ale předtím jsem tady fakt projížděla ze školení, až pak jsem tu byla s Robertem. Měla jsem narozeniny, a tys neměl čas, pamatuješ si vůbec, žes mi ani nepopřál?! Boby mě sem pozval, že je od Tuláka pěkná vyhlídka na řeku. Ale nic nebylo, jestli tě to zajímá, dal mi jenom pusu. Nezapomeň, že tys neměl čas.“

„Uražený ženský jsou nejhorší. Jestli jsem ti nepopřál, promiň. Určitě jsem to chtěl udělat a myslel jsem na tebe. Ale fakt už mě to zmáhá. Nebudu a nehodlám závodit s nějakým tvým bývalým. A mám hodně práce, vydělávám, abych to tady mohl za nás oba zaplatit. I kdybych se ale rozkrájel, pořád budu ten špatnej.“

„To je ale tvoje rozhodnutí, že to chceš platit, já mám i svoje peníze. Když mi to vyčítáš, já si oběd zaplatím. Hele, tady je nějaká hospoda blíž. U modrýho raka. Vaří a mají otevřeno, tak to vezmeme sem, ne. K Tulákovi už se mi nechce.“

„Vím, tam už jsi byla, jak jsem se dozvěděl!“

„Teď to nemá cenu. Kde se najíš, je fuk. Stejně vaří všude stejně.

„PLATIT, prosím? Dohromady, nebo zvlášť? Zvlášť? Tak momentík, slečno, hned jsem zpátky...“

„Co blbneš, chtěl jsem to zaplatit.“

„Tak už jsem tady. Bohužel, slečno, karty nebereme.“

„Děkuju, pane, děkuju, přijďte zas.“

/4.ledna 2006 – 2005/