|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pohádka o Medvědovi
V jednom lese žil Medvěd a ten hrozně rád pozoroval baseball, který hráli lidi na kraji lesa. Hráči po zápase chodili do lesa hledat ztracené míče, které byly úspěšně odpáleny daleko za hlavy soupeře. Ale nikdy nemohli nic najít. Medvěd totiž hned všechno posbíral a schoval v doupěti a snil o svém baseballovém mužstvu. Jednou se při usilovném hledání v houštině zachytila na větvi baseballová čepice, hráč si toho v horečnatém zápalu marného hledání vůbec nevšiml. Zato Medvěd byl v sedmnáctém nebi. Od té doby ji nosil. A když už měl těch míčů dost, začal se ohlížet po hráčích. Kradmo pozoroval lesní zvěř, ale žádná se mu nezdála vhodná. Všechna chodila po čtyřech, tak jak by mohla odpalovat míče? Jedině zajíci, když panáčkovali, vzdáleně připomínali baseballové hráče. Ale jejich postava byla malá a přední tlapky slabé, tak by se musely vyrobit malé pálky. No, ideální to nebylo, míče se totiž zmenšit nedaly, ale medvěd po několikerém bručivém rozhodování vyrazil k mýtině, kde měl doupě nejstarší Zajíc, Král zajíců. Ten byl moudrý, přežil několik mysliveckých honiteb a utek několika kombajnům a byl mezi mladými zajíci velmi oblíbený, protože ta svoje moudra doprovázel sprostými vtipy, které byly šťavnaté jako kapusta v květnu. Když to Medvěd Králi zajíců všechno vychrlil, ten se zamyslel a kýval slechy ze strany na stranu a tohle moudré kyvadlo mladí zajíci sledovali s napětím. Moc se jim do baseballu nechtělo, byla by to velká dřina a Medvědovo nadšení vůbec nesdíleli, navíc ani neměli páru o pravidlech. Král nakonec s hlavou na stranu řekl NE. Medvěd tedy odešel s prázdnou... a dál nadšeně sledoval zápasy zpoza okraje lesa. Jednoho dne ale vyrazil. S čepicí na hlavě zamířil rovnou ke kapitánovi a trenérovi a přednesl jim svůj zájem hrát baseball. Chlapi nevěřícně zírali na podivného zarostlého chlápka, vůbec je nenapadlo, že je to medvěd. Nakonec ho po krátkém tréninku vzali. Byl dobrej a měl výdrž. Medvěd měl totiž nastřádanou několikaletou motivaci. A tak hrál a hrál, až zůstal mezi lidmi, do lesa už se nevrátil, nechodil tam ani hledat míče a postupně se proměnil, že už by nikdo nepřišel na to, kdo vlastně je. Jen kožich měl trochu huňatější než ostatní hráči, ale to se prostě stává.
|
|
|
