Hvězdy už se snesly na oblohou a já smutně projížděla mezi nimi. Hledala jsem něco, o čem jsem věděla, že neexistuje. Tiše jsem doufala, že se stane zázrak, přesto, že mé srdce mi jasně říkalo, že nic takového se nepřihodí. Alespoň ne teď a tady. Proplétala jsem se tmavou nocí a nevnímala nic okolo sebe. Všechno to pro mě bylo tak zahalené a neskutečné. Nechtěla jsem být tam, kde jsem musel být. Chtělo se mi plakat, však, žádný anděl nepřiletěl! Kde byl? Potřebovala jsem pomoci, obejmout, potřebovala jsem slyšet jak mě má rád, že je semnou….Kde byl? Kde byl ten tvor s křídli, co hlídá naše duše?

  Nepřišel. Věděla jsem to, cítila, ale nechtěla jsem se smířit s tou pravdou. Nebylo překvapení, že se neobjeví, kdo by v jeho situaci přijechal jak princ na bílém koni! Vždyť princové dnes jezdí autobusem nebo snad autem. Nemohla jsem čekat, že přicválá, ale přesto. Všichni semnou naivně hleděli a legrácovali s tím, že moje srdce už dlouho před onom večerem bušilo na poplach …. Nikdo mě nepřesvědčil o tom,  o čem jsem přece věděla. Nemám to za zlé, jak bych také mohla, ale kde se ukryla upřímnost. Anděl pravdy šel spát dnešní večer příliš brzy. Andělé by neměli spát. Je mi to tak líto. Je mi líto i toho, že jsem zklamala svého anděla.

  Slzy už mi po tvářích přestaly stékat a srdce zklidnilo svůj tep. Vzala jsem deník a napsala přesně to, co se odehrávalo uvnitř té, umírající touhou po pouhém pohledu, dívky, co už zase hledí příliš hluboko do mysli světa.

  Co bych napsala přednedávnem, že to nemá cenu? Ano, to je přesně ono. To je to, co je ideální. Nebudu mu psát, nebudu nic dělat, omluvím se s výmluvou, všichni chápou, že člověk má svůj den a hlavně, že se s nikým už o tom nebudu bavit. Ne. Možná i teď zůstanu naivně hloupoučká, neboť krása je pomíjivá a relativní, ale tentokrát nepřestanu bojovat. S anděly půjdu vstříc světu. Bez slz a smutku. Svá slova přátelství a omluvná slovíčka jsem již odeslala a moje mysl se uklidnila. Však i teď je mi líto, že zrovna dnes jsem ho nespatřila. Chybí mi ten úsměv, oči, pohled do neznáma ….

  A můj andílku, promiň mi, že jsem se na tebe dnes obořila, však mé já se přesvědčilo, že jsi mě na chvíli, malinkou chviličku opustil a ta minutka byla tak děsivá, tak nekonečně dlouhá …. Anděl by měl být s člověkem stále, a on by o tom měl vědět… Miluji tě, anděly, co hlídáš tu bláhovou malou já …