Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 23.12.
Vlasta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Země Lásky
Autor: kolibřík (Občasný) - publikováno 26.1.2006 (15:30:12)

              Byla hluboká noc, ale já stále nemohla usnout. Koutkem oka jsem mrkla na nástěnné hodiny a zjistila, že už je dávno po druhé hodině ranní. Převrátila jsem se na druhý bok, přemýšlejíc jestli nezačnu počítat ovečky. Nakonec jsem se zvedla.  Potichu jsem přešla k oknu a vykoukla ven. „Ano, to je ta pravá noc,“ říkala jsem si v duchu. Již tak dlouho o tom přemýšlím, dalo by se říci, že o tom svým způsobem i sním. Asi je to zvrhlé, neměla bych na to ani pomyslet. Moji rodiče jsou věřící, tohle by je zabilo. Potichu se zasměji, přijde mi to legrační. „Zabilo by je to.“ Asi nejsem normální. Často se mi stává, že třeba přecházím přes ulici, náhle se zastavím a čekám. Čekám na ten prudký náraz! Už aby tu byl! Vždycky zavřu oči a představuji si tu chvíli, kdy má duše opouští tělo. Pak se, ale pokaždé objeví, nějaký „zachránce“ vezme mě opatrně za ruku, dovede na chodník a ptá se jestli nemá zavolat sanitku nebo mé rodiče. „Jistě,  že ne!“ skoro křičím. „Dokážu se o sebe postarat sama! Copak to nevidíte? Jsem dospělá, tak už se konečně přestanňte starat a jděte si po svých!“ Když chci dokážu být pěkně jedovatá a nepříjemná.

            V myšlenkách opět zalétám do svého pokoje, do té hvězdnaté noci. Vidím se, jak bosky přešlapuji před oknem a v planoucích očích cítím odhodlání. Vím, že teď to udělám, teď je ta nejvhodnější chvíle. Rodiče se vrátí až zítra večer, to bude panečku překvapení! Jejich hodná dceruška, co jim ji všichni závidí a takhle skončí! Dceruška z perfektní rodiny, perfektně zajištěná, rozmazlená, nic jí nechybí. Tatínek jí připravil pěkné místečko, pěkné TEPLÉ místečko, kde se moc nenamůže a hodně vydělá, práce hned po ukončení prestižní školy, žádný pracovní úřad nebo tak, ta holka se ale má! A copak to teď provedla?! Vždyť jí nic nechybělo! Už vidím ty vyschlý staříky v prvotřídním obleku se stejně vyschlou manželkou po boku. Skláněj se nad mou rakví a stále opakujou: „Vždyť jí nic nechybělo! Co by jiní za takový života dali!“ Nic mi prý nechybělo, ha ha! Dovolte abych se zasmála! Myslíte, že je to nějak úžasné chodit čtyři roky do školy se samýma snobama? Poslouchat komu se zas zlomil jaký nehet, nebo jak to teďka šlape na burze? No jasně to je v sedmnácti fakt žůžo! Po ničem jiným adolescenti netouží, než tohle probírat! Každej páteční večer trávit na megapárty, kde hraje vážná hudba a člověk tam nedostane nic pořádného k jídlu? A teď to nejhorší, skončila jsem školu a hned nastoupila do podniku mého otece. Od rána do večera slyším jen: „Slečno, tohle nechte být. Já to udělám sám. Přece se mi tu nebudete přepínat, ještě by mi pan otec vynadal!“ Člověka nenechají na nic šáhnout. Nejdřív Vás čtyři roky držej na škole, na kterou jste vůbec nechtěli jít, donutí vás nenápadným způsobem tam vydržet a  odmaturovat. No a pak když chcete ty nabytý vědomosti, který do vás celou dobu hustili nějak zůročit, najednou o vás nestojí. – Nepřepínejte se! Jen se klidně dál kopejte do zadku. Aspoň nic nezkazíte. – „Už mě to vážně nebaví!“ křičím do černé noci. Od narození dělám to, co chtějí rodiče. Šla jsem na školu, kterou mě vybrali. Učila jsem se to, co mi řekli. Chodila jsem tam, kam si přáli, abych šla. Bavila jsem se jen s tím, s kým mi to dovolili. Na první rande jsem šla s klukem, co mi ho vybrali oni!

            Chci konečně udělat něco podle sebe. Podle svého. Nevím jestli sebevražda je ten nejlepší krok, ale přijde mi, že není vyhnutí. Už tak dlouho mě to přitahuje. Byla jsem u nespočtu psychologů i psychiatrů. Ničemu to nepomohlo. Smrt mě stále fascinuje. Vůbec neuvažuji nad tím, že smrt by byl konec. Pro mě je to začátek. Pro Curta Cobaina to byl taky začátek. Říkal, že od malička byl přesvědčený, že ho na zem vysadili mimozemšťané a on se musí vrátit do světa, na který je zvyklý a ten svět není tady na zemi. Já mám zase pocit, že tady, kde žiji jsou kolem mě samý mimozemšťané a já chci pryč! Chci na tu  planetu Zemi, jak se o ní všude píše! Na planetu zeleně, vody, lásky a porozumění! Chci pryč z téhle ocelové klece, kde je samé NESMÍŠ a MUSÍŠ! Chci milovat toho, koho se mi zlíbí! Chci dělat to co se mi zlíbí! Nechci poslouchat příkazy! K čemu jsou? Jen omezujou a ničí! Mám pocit, že není jiné východisko z tohohle předpotopního světa, než prostě skočit do hloubky s otevřenýma žílama! Jít za světlem a poznat ten pozemský ráj! Já vím, že tam někde je, někde určitě. Asi dá práci ho hledat, ale já ho najdu! Co na tom, že budu mít obvaz na rukách a pomlácený obličej. Tam mě jistě budou mít rádi i tak. Tam  se na detaily nehledí! Je jedno, kdo jste nebo kdo jsou vaši rodiče! Všude je jen Láska, četla jsem to tak, tak to tak i bude! Musí být!

            Otevírám okno a nechvám se zahalit mrazivým vánkem. Cítím, jak mi klouže po kůži pod tenkou košilkou. A teď, hezky jak jsem si to nacvičovala. Ve spodním šuplíku mám žiletku, pak stoupnout na židli, na stůl a na parapet. Pohodlně se posadit. Pozorovat noční oblohu a zajet ostřím hluboko do kůže. Bolet to nebude, ani ten pád bolet nebude. Věřím tomu. Vím, že není nic, co by mi ublížilo. Na rtech mi pohrává úsměv a já beru naprosto klidně ostrou žiletku do pravé ruky, přikládám jí k zápěstí a…: „Sakra co to bylo?“ Z domu se ozvala rána. Podvědomě už tuším, co to bylo. Domovní dveře. Jejich zvuk pokaždé poznám. Pak už slyším tiché hlasy rodičů, jak se radují, že mě překvapí. „To ne! Proč mi to pokazili? Vždycky všechno pokazí!“ po tváří mi stékají slzy a já zjišťuji, že jsem ve strachu upustila žiletku dolů, do temné zahrady, kde už navždy zůstane zkryta v hustém trávníku, jako němá připomínka této noci. „Tak zase nic,“ povzdechnu si a vracím se poslepu do postele.

            Od té noci se ale hodně změnilo. A já vím, komu za to vděčím. Byl to můj anděl, kdo mě tehdy zachránil a ve spánku mi poté věnoval plán mé životní cesty. Nebudu Vás tu teď nudit sumírováním, co všechno se pak dělo. Řeknu jen, že jsem si konečně uvědomila, že ten svět, ta planeta Země, po níž jsem tolik toužila se nachází v každém z nás. Je jen na nás jaká bude. Jestli bude plná Lásky nebo plná Strachu. Jako malá jsem zvolila strach a cesty, které mi připravili jiní, bylo to jednodušší a já byla bohužel líná něco měnit. Ale pak se cosi zlomilo a věta „Tvoříme svět svými myšlenkami“ pro mě již nebyla větou, ale životní fylosofií. Děkuji ti anděli, že jsi tehdy přiletěl, zahalil mě svým světlem, odnesl do měkkých peřin a naučil mě milovat. Díky, že jsi přivedl domů mé rodiče o několik hodin dřív a splnil tím své poslání chránit mou duši, dokud nepřijde Její chvíle. Tehdy to Má chvíle nebyla, byl to jen strach pokračovat a čekat na Tu chvíli. Nikdy nebudu schopná ti dostatečně poděkovat za to, co jsi pro mě té noci udělal, podařilo se ti ve mně objevit milující bytost s vlastním rozumem, která ví co chce. Která ví, že chce žít a být šťastná za každý nový den, který může zažít a kdy může rozdávat Lásku a dělat z této země, zemi Lásky.

 

           



Poznámky k tomuto příspěvku
Bílý Tesák (Občasný) - 26.1.2006 > ať nežeru
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
WhiteShadow (Občasný) - 26.1.2006 > " Už jsem v té posteli prostě nevydržela", tato věta se mi tu vzhledem k větám předešlým zdá docela zbytečná...
Vždyt jí nic nechybělo? ..bez otazníku
" Chci pryč z téhle ocelové klece, kde je samé - NESMÍŠ, MUSÍŠ."..-dost dobrá věta
Líbilo se mi to.., je tam spousta zajímavých vět - třeba - " Tak zase nic", je to moudré.
Ten závěr by možná nemusel být tak střihnutý..Líbilo se mi to Kolibříku..












Body: 5
<reagovat 
 kolibřík (Občasný) - 27.1.2006 > WhiteShadow> Ahojky Stínku Větu jsem vymazala, máš naprostou pravdu, nepatřila tam. A ten závěr? To je můj stálý problém... vždy, když začnu něco psát, už vidím konec, cítím ho a chci ho pak co nejdříve napsat, pak se vždycky stane to, že to podvědomě dost rychle skončím, aby už byl napsaný. V tomhle se ještě musím polepšit! Jsem ráda, že se to líbilo Pa
<reagovat 
Aenica (Občasný) - 26.1.2006 > Já k tomu nemám absolutně co dodat... Vlastně jakobych se v tom viděla já samotná... opravdu působivé

P.S. Sama vím, jak musí můj anděl máchat křídly, aby všechno to moje řádění ustál:)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 kolibřík (Občasný) - 27.1.2006 > Aenica> Ahojda Ani nevíš, jak moc jsem ráda za tvá slova! Právě proto píšu, chci aby se lidé v mých příbezích poznali, uviděli to třeba z jiné stránky a hlavně cítili, že nikdy nejsou samy. A andělé? Mají to holt s námi práci, ale je ta práce baví! Kdyby neměli s čím nám pomáhat, co by pak bylo jejich náplní? Pa
<reagovat 
Bell (Občasný) - 26.1.2006 >

Tak tohle jako bys ani nepsala ty . Smutné, ale dobré a nakonec to končí nadějí. Tak je to dobře

 

Tady máš pár překlepů, co jsem chytla :

zaměji - zasměji, poakždé - pokaždé, věta : Tak me na detaily nehledí - asi tady se na...

pokud píšeš vše spisovně pak by tam neměly být výrazy jako : každej, donutěj a pod.

 

To jsou jen technické detaily - až budeš velká spisovatelka, tak na to budeš mít lidi. Pa, bylo to pěkné.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 kolibřík (Občasný) - 27.1.2006 > Bell> Naděje přece musí být vždycky! Díky moc za upozornění na překlepy a gramatiku, už jsem je opravila! Kdyby tebe nebylo! Uřízla bych si pěknou ostudu Vážím si tvých rad, jen tak dál, vidíš že si je beru k srdci Pa!
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.1.2006 > Není to úplně špatný text, ale odpudily mě strašlivé hrubice (FYLOZOFIE!), převážně sterilní, místy nepromyšlený neživotný jazyk a celé to ve stylu "pecka mezi oči" pokazil kýčovitý konec ve stylu amerických lifestylových pouček.
Body: 3
<reagovat 
the_dark_side_of_me (Občasný) - 28.1.2006 > chybičky se vloudily...ale jinak je to moc fajn věc, připomíná mi trochu i mě samýho, něco podobnýho jsem kdysi dávno taky psal, ikdyž jako poezii.
Doporučil 
<reagovat 
annandale (Občasný) - 29.1.2006 > Neni to spatne, spise takova uvaha, mozna pribeh ze zivota, ale nic moc objevneho, napaditeho - ani co se jazyka ci myslenky tyka. Ale ocenuji ze to konci pozitivne - ze vypravecka presahla ten svuj udel, (i kdyz ten zpusob podani neni moje gusto). Nebudu to bodovat, abych ti to nekazila. Pis dal, fandim ti.
<reagovat 
Haricot (Občasný) - 29.1.2006 > Nevím... moc mě to teda nezaujalo
Body: 3
<reagovat 
sibyla (Občasný) - 16.3.2006 > Nádhera. :-))) Andělům se děkovat nemusí, ale i já tomu svému děkuju a dost mu dlužím. I když i toto se vzhledem k andělům dá těžko říci. :-))

Jsem moc ráda, za dobrý konec. :-) Ten mně moc potěšil. Jsem ráda, že jsem tu objevila dalšího pozitivistu. :-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter