No, abych začala od začátku... Tak by to totiž mělo bejt... No, takže, máma si plánovala jednoho kluka, ale místo toho dostala dvojčata a k tomu holky. Nikdy se k nám nechovala nějak zvlášť pěkně, ale to sme si jí nevšímaly, měly sme jedna druhou. Ale jednoho dne, před dvěma lety a kousek, to sme se vracely ze školy, se Míša u nás u baráku nerozhlídla a přecházela silnici... Já jen viděla, jak se k ní řítí auto. Nemohla sem nic udělat, nemohla sem se hnout, natož na ni křiknout, prostě nic. Pak už sem jenom viděla, jak Míša letí vzduchem a auto mizí za obzorem. Když Míša dopadla, jakobych najednou dostala sílu se hnout. Běžela sem k ní, ale bylo pozdě, měla přelámaná žebra a rozraženou lebku.. byla na místě mrtvá. po jejím pohřbu sem si uvědomila, že už se neprobudím vedle "sebe" a nepudu na rande s klukem, kerej myslí, že jsem Míša. během jednoho roku jsem začala kouřit, ale nezůstalo jen u toho. Starší kámoš mi jednou přines nějakej matroš, prej "je to neškodný, skus to" tak jsem to zkusila... a byl z toho návyk. ale po dalším čtvrtroku sem si řekla ne!!! Sice už nemá můj život smysl, ale nechci skončit jako nějakej závislák... zavolala sem na linku bezpečí, tam mi doporučili léčbu a fakt, po půlroce jsem byla v poho. Ale pořád mě hlodalo svědomí. Jednou sem si doma dělala svačinu do školy a jak sem šikovná, tak sem se řízla do palce, ale místo bolesti sem cejtila uvolnění, takovej pocit, jako když máte dobrej pocit z písemky napsaný na 1. Začala sem se řezat víc. Každým dnem se to stupňovalo, až to po dvou tejdnech přeostlo k sebevraždě. To sem to přenala... Seděla sem na palandě a držela svuj kapesní nůž... A pak už si jenom pamatuju, že sem se sesula k zemi... Probrala sem se až na jipce, kam mě odvezla matka. Nechali si mě tam tejden a pul, pak mě pustili s tim, že musim pravidelně navštěvovat cvokaře.

Už semcelkem okej, ale bohužel pocit z viny na smrti mojí milovany sestřičky ve mě zůstane pořád... Ať mi bude 16, 20 nebo 50... nikdy na ní nezapomenu...:'-(