Nevím co říct, těm sametovým hlasům,
jenž každodenně plynou z piedestalu smutku,
ty hlasy připomínkou jsou a vzdorem lepším časům,
tak bolestně a ladně vtáhnou do zármutku.

Ta slova shoří a povstanou jak Fénix bájný,
z popela zrodí se a ústa změní v okamžení,
v zvířecí mordu, co prozradí slib tajný,
on chránil naději mou, pokoru a snění.

Znám ta slova, ale bojím se je vyslovit...