Prsty objížděly rozžehlé stíny světla
prodralo se na stěnu
potěšila nevýrazná krása žluťounkých sloupců
odrážela se v nich tvá tvář, sakra proč

Mráz se rosil v obrovskou svítící záclonu
pomatené lešení dřeva kazilo měsíci hladkost
v teplotě úzké černé uličky hlaholí tvůj smích
"odfrkáváme jako bizoni, čekající na skolení "
za chvíli si odskočím ulehnout na promřížkované peří
pohozené na ulicích
polykám stesk, začal mi několik kroků od tebe

a můžeme nastokrát psát otřepané fráze ve stejném pořadí a vždycky znamenají
to samé