|
Slunce přes sklo pálí, ale spálit nemůže
až začne hřát mě moc, schovám se do růže
zatím mě na těle hladí moc jemně
Na kůži lechtá dotek světle zlacený
a tváří se jak beznadějně ztracený
tak záhadně a přitom netajemně
Malátnost tělo moje měkce objímá
po vlasech lehce hladí ruka nevinná
ruka, co krví zrudla s večerem
Červánky zakryly svět v hlavě mé
záclony vlají, rudě smyslné
jak prapory s vražedným záměrem
Chlad měsíční jak satén po mně klouže
u nohou mých se z něho tvoří louže
tak stojím na jezeře ledovém
Konejšena teplým dechem světa
oblečena do paprsků světla
v odstínu jen lehce zlatavém
Z měsíce světlo za střevíčky slouží
jsou stříbrné a za jedinou růží
tají se barvy - všechny najednou
Na břehu moře, uprostřed vln jasu
čekám tu vlastně od počátku času
a stále žiju chvílí nádhernou...
|
|
|
