Umřel. Je mrtvý. Byl a už není. Je to zvláštní pocit dívat se na mrtvého člověka. Sedí tu v křesle, tak jako vždycky, ale jen s jedním rozdílem. Nežije.

       Proč vlastně nezavolám 155? Ti by dojeli, naložili ho a odvezli pryč. Pak by byl pohřeb v kostele, spousta rodin, lidí známých i neznámých. Plno věnců a pláče. Spuštění do hrobu a symbolické hození jedné lopatičky na víko rakve. Pak hostina v nejbližší hospodě na oslavu mrtvého a jde se domů. Nějací lidé ho zakopou úplně, položí na hrob kamennou desku a zmizí. A pokaždé, když si já nebo někdo jiný vzpomene, donese mu na hrob kytku nebo zapálí svíčku. Hrob se propadne a pohřbí se tam další člen rodiny, kterého potkal stejně šťastný osud jako tady toho v křesle.

       Je to všechno tak prosté. Tak proč to neudělám a nechám ho koukat na mě nevidomýma očima?

       Musím jít ven. Nechám ho tady a až se vrátím, tak zavolám 155 a rozloučím se s ním.

       Vychovával mě. A myslím, že dobře. Mé dětství i dospělost byly v pohodě. Ovšem tohle je čára přes rozpočet. Vypadla jsem ven a zapálila si, ikdyž to často nedělám. Musela jsem přemýšlet. Nejvhodnější se mi zdál odchod na starý, polorozpadlý most, přes jakousi kaluž, které se možná kdysi říkalo potok. Po cestě malou dědinou, jsem ale potkala kámoše, a tak nastala změna trasy. Bavili jsme se o hodně věcech, abych já zapomněla. Nešlo to.

       „Ty prosím tě a kolik stojí takový pohřeb?“

       „Jak tě tohle napadlo? Umřel ti někdo?“

       „Ne, já jen tak se ptám. Kolik?“

       „No já to nevím přesně, ale nebude to laciné. Si vem třeba, že toho mrtvého musí někdy odvést do patřičného ústavu. Teď ho tam nějaký čas uchovávají. Pak taky se musí pozůstalí rozhodnout, jestli ho chtějí pohřbít nebo spálit...“ při vyjmenovávání jednotlivých položek je zároveň odpočítával na prstech. „...A když ho dáš spálit, tak mu budeš muset koupit urnu, pak místo. Když ho pohřbíš, tak zase rakev, místo, to někdo musí vykopat. Následuje samotný pohřeb, jo ještě taky nějaký pomník, to musíš vybrat. Pak to zas musí někdo zakopat. A taky po pohřbu je dobré, když uděláš nějakou rozlučku, třeba někde v hospodě nebo doma, a z toho je bordel. No, když to tak sečtu, tak na 30 tisíc a ještě plno starostí. Jednou jsem pomáhal zařizovat pohřeb a řeknu ti, no strašné!!

       „Jo jasně, díky. Už se stmívá a ten můj ostříž by se po mě sháněl.“

       „Jo, v pohodě. A příště, až se potkáme, tak doufám, že se budem bavit na jiné téma.“ úsměv.

       „Tak čau.“

       „Pa.“

* * *

       Došla jsem domů a k mému překvapení tam seděl úplně stejně, jako když jsem ho opustila. Dnes už volat sanitku nebudu. Až zítra.

       Seděla jsem naproti němu v křesle a přemýšlela o tom, co mi řekl kámoš a dívala jsem se na něj za světla lampy z venku. Neměla jsem rožnuto.

* * *

       A tak se stalo, že kapky první jarní bouřky dopadaly na čerstvě rozrytou zem v naší zahradě, ve které odpočívala osoba mě blízká. Rozloučila jsem se s ním a bez starostí a bez pomoci jiných lidí a peněz.