|
V bouřích vášně
- Och kapitáne, to jsou krásné stuhy. Podívejte na tu růžovou, jak by mi šla k šatům. Anebo tady ta světlomodrá, jak mi ladí s očima. Kapitáne! Musíte se mi do nich dívat zblízka. Chichi…
- Oči máte hluboké jako Mariánský příkop, Marion, ale bohužel, ani centimetr těch stuh není můj, abych vám je mohl darovat.
- Ach, to je škoda. A koho jsou, nevíte? Snad kdybych majitele vyhledala a přesvědčila…
- To bych být vámi nedělal.
- Proč, kapitáne?
- Mám dojem, že je zde suší vodník. Marion, rád vás držím v náručí, ale neomdlévejte, dnes jsem ještě neposiloval!
- …Kapitáne! Chcete říct, že zde na lodi se vyskytuje ten ošklivý zelený mužík, který topí lidi?!A že tu ještě s vaším vědomím suší své ohavné pentle. Dobře vím, nač je používá: láká na ně nevinné dívky a stahuje je do vodních hlubin. Pokládala jsem vás za čestného muže, ale trpce jste mě zklamal. Chci okamžitě vystoupit!
- Jsme uprostřed oceánu, Marion.
- Tak vystoupím v nejbližším přístavu!
- Přistaneme nejdříve za měsíc. Nezapomeňte, že cestujeme kolem světa.
- V tom případě…V tom případě žádám alespoň vysvětlení!
- Hned se vám ho dostane, ale nesmíte mě přerušovat ani omdlévat.
- Jsem jenom slabá a křehká žena. Vynechte prosím vše, co by mě mohlo rozrušit.
- Pak budu moci pouze mlčet.
- V nejhorším případě spoléhám na vaši pevnou náruč.
- Raději si sedneme, Marion. Mnoho jsem nespal, cítím se poránu oslaben, nemohu zaručit, že bych vás zachytil.
- Nuže kapitáne?
- Nařkla jste mě z nečestného jednání. Jako vždy jste neměla pravdu.
- Jako vždy?!
- Tedy…v tomto případě jste neměla pravdu. Vodník naši loď skutečně navštěvuje…ne neomdlévejte, vždyť sedíte. Ale chodí si sem pouze odpočinout. Je totiž vytrvalostní plavec, chce přeplavat La Manche a trénuje vedle naší lodi.
- Vodník…sportuje…plavec…Je toho na mě příliš, kapitáne. Kdybyste mi vyznal lásku, což jste tedy mimochodem ještě neučinil!, nemohlo by mě to rozrušit více! Vodník má sedět na vrbě a spravovat své sítě nebo si šít botky. Ale plavat přes La Manche, taková dětinská záliba!
- I vodníci jsou jenom muži.
- I kdyby, proč, proč musí odpočívat zrovna na naší lodi. Lodí je víc, že kapitáne?!
- Je to můj přítel.
- Kapitáne!
- Chodili jsme spolu na námořní akademii. Já studoval kormidlo a on vodohospodářství. Nemohu nechat spolužáka bez pomoci.
- A proto mu pomáháte v jeho nečestných úmyslech? Co ty pentle?Není vám líto těch nevinných děvčat?
- José nemá takových laciných triků zapotřebí, Marion. Těmi stuhami váže kytice leknínů, které dává svým ubohým obětem. Nezapomeňte, že jsme v jižních mořích.
- ???
- Zdejší vodníci jsou italského typu, ne takoví nemastní neslaní mužíci, které znáte z Čech. Ženám se líbí. Vysocí, černovlasí, s jiskrným pohledem. Nikoho netopí, specializují se na lámání ženských srdcí. Půlku srdce svedené nešťastnici nechají, půlku si zavřou do hrnečku.
- Nic pro mě kapitáne. Jistě bych snadno odolala.
- Nic bych si nepřál víc. Mám ale své pochyby…
- Dovolte!
- …jen proto jsem vás s Josém ještě neseznámil. Vždyť víte, jaké jsou mé city k vám!
- A mé k vám. Nuže, můžete se vyslovit…
- V bouřích vášně mi docházejí slova.
- Vím, co chcete říci. Má odpověď zní…
- Ehm, Ehm…Hleďme…José, příteli, jak rád tě zase vidím…
- Já tebe neméně, Pablo..Představíš mi svou rozkošnou společnici?
- Jseš si jistý, José, že nechceš jít se mnou do pánského klubu na partii pokeru?
- Zcela jistý. Chci plnit tvé přítelkyni i nejtajnější přání. Madam, zde pro vás kytice z pravých mořských korálů.
- Nádherná vazba. Och, kapitáne, běžte, běžte hrát ten svůj poker, máme si toho s Josém mnoho co říci.
- Marion, mohu ještě na slovíčko?
- Jen na jedno, José čeká.
- Varuju vás, Marion.
- Tak nádherný a duchaplný muž…
- Víte, kdo jsou všechny ženy na lodi? Všechny cestují za ním. Jen proto musíme plout zdejšími vodami. Už ho kdysi poznaly…a přesto…
- Nerozumíte jeho duši, kapitáne. Nepoznal dosud tu pravou. Ale já ho vyléčím.
- Co bude s námi, Marion?!
Nevím, na co se ptáte. A nyní nás nechte o samotě. Již běžte, běžte na ten svůj poker…
/28.února – 4.března 2006/
| 
