|
| |
 |
Tajemství Bible Svaté
Autor: Pavel Kastl () - publikováno 13.3.2000 (13:24:25), v časopise 2.4.2000
|
|  |
Tajemství Bible Svaté
Bible Svatá je nejznámější a nejuznávanější knihou, která se zabývá duchovními věcmi a objasňuje nám principy a mravní zásady lidského žití. Je to kniha knih. S pokorou se před touto knihou skláním a ve své malosti si dovolím vyjádřit se k některým jejím pasážím, vysvětlit je a říci vám na ně svůj vlastní názor.
Bible Svatá je úžasné dílo, které člověku objasňuje jeho duchovní původ, a dává mu víru v Boha a Jeho spravedlnost. Seznamuje nás s mravními principy, jak správně žít, učí nás lásce ke svým bližním a dává nám naději v krásný věčný posmrtný život v království nebeském.
Bible Svatá se skládá ze Starého a Nového zákona. Z jejího obsahu zhruba tři čtvrtiny zabírá Starý Zákon a poslední jednu čtvrtinu Nový Zákon. Bible Svatá je složena z asi šedesáti šesti částí a jejími texty se řídí všechny křesťanské církve.
Křesťanství bylo zpočátku pronásledováno, a to zejména v letech 54 až 305 našeho letopočtu. Původní křesťanství bylo rozděleno do mnoha škol, velkých i malých. Mezi největší školy křesťanského učení patřila škola Alexandrijská, škola Maloasijská a škola Severoafrická.
Křesťanská učení byla v prvních třech stoletích po Kristu také nejednotná. Mezi tato učení patřil zejména Manicheismus, Montanismus a Monarchianismus. Jak víme, ne vždy se jednotlivé školy či jednotlivé křesťanské církve dokázaly mezi sebou dohodnout, o čemž svědčí kupříkladu konflikty mezi protestanty a katolíky ve Velké Británii.
Ve třetím a čtvrtém století našeho letopočtu zpracovala a shromáždila texty Bible svaté skupina křesťanských učenců. Avšak v období mezi čtvrtým a sedmým stoletím se vyskytla řada sporů o základních článcích textů Bible, které měly za následek vyřazení nebo překonstruování některých jejích pasáží.
Zajímavou sektou, která se mezi křesťany řadila, byla sekta Bogimilů. Dle jejich učení zplodil Bůh dva syny. První byl Satanael (Satan), představitel zla, který seděl po Boží pravici, ale úmluvu s Bohem nedodržel a od Boha se odvrátil. Druhý syn Boží byl pak Kristus, představitel dobra, který úmluvu se svým nebeským otcem dodržel a choval se podle Božích zákonů. A zde se dostáváme ke společnému původu dobra i zla. Bůh (či Stvořitel) zplodil obojí.
Křesťané se snažili šířit své učení pomocí misií po celém světě a podnikali křižácké výpravy, když byla země, ve které se Ježíš Kristus narodil a kde působil, napadena Araby, kteří se v Jeruzalémě a jeho okolí pokoušeli šířit Islám.
Lidé, kteří sepsali jednotlivé části Bible, ze kterých pak vznikla Bible taková, jak ji známe dnes, sepsali tuto knihu, jak se tvrdí, z Boží vůle. Tito lidé psali Bibli z vnuknutí duchů, z části možná i automatickým psaním.
Bible je jedna z nejrozšířenějších knih a měla sehrát důležitou úlohu v dějinách lidstva. Kdyby však obsahovala všechna tajemství včetně Zákona Karmy a astrologie, lidstvo by bylo vzdělanější a doba duchovního obrození by přišla již v minulém tisíciletí. Ve světě by ubylo zla, lidé by k sobě měli vřelejší a lepší vztah. Nebyly by války, které být měly, nebylo by tolik nemocí a strádání v lidském životě a duše lidí by se vyvíjely rychleji, než jim to bylo předurčeno Stvořitelovými Zákony a plánem kosmického vývoje pro náš vesmír a především pro naši civilizaci.
Protože však měla být Bible užita nejen k dobrým účelům, ale také ke zlým (viz inkvizice a hon na čarodějnice), ti křesťanští hodnostáři, kteří sloužili pod rouškou křesťanství silám zla a z původní Bible Svaté vyřadili řadu apokryfů a jiných moudrých knih, konali tak úmyslně a pod vlivem zlých duchů, a někteří z nich byli spíše sluhy Ďáblovými, než sluhy Božími.
Negativním aspektem, se kterým se můžeme setkat zejména u mnoha ortodoxních a pravověrných křesťanů, je odsuzování všech ostatních lidí, kteří nejsou křesťanské víry. Ale že to není Bohu milé, dokazuje citát z knihy Raymonda A. Moodyho „Život po životě“, ve kterém popisuje svůj zážitek při prožití klinické smrti jeden z křesťanských teologů, který, jak sám říkal, vykládal svým věřícím, že nebudou-li věřit v Bibli předepsaným způsobem, budou odsouzeni k věčnému ohni. Když prožil klinickou smrt a setkal se se „Světelnou bytostí“, řekla mu, aby tak už nikdy ke svým věřícím nemluvil, a vysvětlila mu, že to činí jejich život velmi nešťastným. Dalším zajímavým případem klinické smrti studenta teologie bylo jeho zjištění, že Boha („Světelnou bytost“) náboženství nezajímalo. Viděl, jaký byl zatvrzelý hlupák, když se díval spatra na všechny, kteří nesouhlasili s jeho teologickou vírou nebo nebyli příslušníky jeho církve.
Ale vraťme se k Bibli svaté. Tedy ne všechna písma svatá se v dnešní Bibli objevují. Například v roce 586 před naším letopočtem byl zničen Šalamounův chrám, ve kterém byla posvátná písma ukryta. Část z nich byla ztracena a část zničena, možná i záměrně.
Zlým a podlým zásahem do obsahu Bible svaté bylo, že křesťanská církev ve druhém století našeho letopočtu úmyslně vyřadila z původních kompletních textů Bible svaté řadu apokryfů, mezi které například patří: Moudrost Šalamounova, Žalmy Šalamounovy, Bél a drak, Ezdráš, 4 knihy Makabejské, obávaná kniha Sírach a další. V pozdějších letech byly z Bible vyřazeny křesťanskou církví další texty plné moudrosti a Pravdy a dle mého názoru nám v Bibli svaté zanechali tehdejší mocní hodnostáři křesťanských církví jen část Pravdy, aby mohli s lidmi lépe manipulovat a zneužívat textů Bible svaté pro své osobní účely.
Existují zprávy, že v oněch vyřazených písmech byly zmínky o reinkarnaci a astrologii, což se křesťanské církvi a zvláště pak inkvizici, jejíž členové honem na čarodějnice realizovali své sexuální a sadistické úchylky, nemohlo hodit.
Tedy Bible Svatá, taková, jaká se nám do dnešních dnů dochovala, je částečně Boží Pravdou, ale jen tou částí Boží Pravdy, která se křesťanské církvi hodila. Tu a tam nalezneme v Bibli svaté slova skutečného poznání a k některým pasážím z těchto v Bibli svaté dochovaných pravd se pokusím v následujících kapitolách podat výklad.
|
|
|
