Broučínku, králi

metáš blesky v temné modři

ranami ran rozrážíš vzduch

a mě praská srdce

unavené smutkem, bolavé touhou

zmítané sny

chtěla jsem tou cestou dlážděním

říct ti, že se začínám bát.

A když zarachotily klíče v zámku

měla jsem srdce v krku a vešla...

Byla tam ona,

na stěnách

na stole

v koutech a ve skříních

v chuchvalcích prachu pod postelí...

Usmívala se, tak nevinně

jako by nic

jako by mi chtěla říct, že nejsem nic.

Jen stín osoby protkané do zdi

odrazem světla v kuchyni.

A tys řekl jen promiň.

V zrcadle rozprskla se čára prasklin

zdeformovala obraz

znemožnila cestu ven

ztratila jsem se v bludném kruhu

s fotkami v rámu

a měla spoustu času přemýšlet

když jsem se musela vrátit

zpátky do postele.