Mé srdce krvácí touhou po radosti                                                                                   

do ticha tmy padají zbytky kousků mých kostí.

Ztrácím tělo a nacházím hřích

nejsem to já - ne -

je to můj odraz na dveřích

na dveřích koupelny co barví se do ruda

nechci odejít hned

ne já přece nejsem tak zbabělá.

Nechci jen přijímat

milodary co posíláš mi sem

chci vytvářet svůj osud

a už nebýt zbabělcem.

Krvavá barva pomalu mizí

ruce poseté šrámy

však zůstanou se mnou.

Nevadí mi nejsou mi cizí

jsou mou ozdobou,

půlka víry že je teď snad líp

a že i kdyby nebylo

možná že bych už i uměla žít.