To nemuselo být..

 

Můj milý,

již to zašlo příliš daleko.

Netušíš, jak dlouho jsem rozhodovalo k tomuto dopisu, který by nebýt toho tvého pitomého mozku nikdy nevznikl. Sakra mě to mrzí, ale musí to být.

Když jsi se narodil, bylo nám spolu tak krásně, nemuselo jsem s nikým bojovat o tvou přízeň, byli jsme na všechno sami a bylo nám dobře. Ty jsi mi neubližoval a já jsem Ti poctivě a rádo sloužilo. Uznávám, že když jsi šel do školy, abys z pouhé žijící bytosti udělal člověka, tak jsem muselo ustoupit tomu nenasytnému tam nahoře. A dělalo jsem to přece rádo. Však ses mi to pak pokoušel vynahradit. V období, které nazýváte pubertou jsi velice často nechával rozhodnutí na mně  a když to párkrát štíplo, stejně jsme dospěli.

Dějiny se prý opakují. A tak jsem opět přenechalo vládu rozumu, vždyť ses rozhodoval, jakým směrem se bude Tvůj život ubírat. Říkalo jsem si, že jsi vyrostl ve správného člověka a že se tedy tvé rozhodnutí bude shodovat s tím mým. A taky že ano, rozhodl ses dále studovat, a to nás přece těšilo. Trošku mě bolelo, když jsme opouštěli rodný kraj, ale ten nahoře, ten hlavoun měl argumenty přece tak logické...

A teď mi řekni, můj nejdražší, co se to s námi stalo? Nikdy jsem Tě přece tak nezklamalo, abys nás dovedl do situace v jaké jsme teď. Já Tě mám tak rádo a Ty jsi mě nechal. Ta šedá, pitomá koule mě začala nesnášet, vím to. Ale kde vzala to svědomí, aby ti namluvila všechny tyto s prominutím  sračky, které jsi začal dělat?

Třebaže mě to nebolelo a zpočátku ani nevadilo, když jsi začal toho nahoře pomalu zabíjet. Cítilo jsem určitou satisfakci, když jsem vidělo, jak mu docházejí argumenty. Ale pak mi to všechno došlo a chtělo jsem Tě varovat! Vůbec jsi mě nevzal na vědomi. I když jsem začalo bolet samo od sebe, přehlušil jsi mě. Veškeré tyto Tvé prázdné vztahy mi dělaly tak zle. Ale už jsem se nedokázala bránit. Už jen pár malých záchvěvů, pár pokusů zabolet a přihlásit se.. Nezareagoval jsi.

Chtělo jsem se ještě spojit s mým přirozeným nepřítelem, s tím nahoře, abychom se naposled pokusili vytrhnout Tě. Jenže už s ním nebyla žádná řeč. Ten jed, který jsi do něj ty tři roky v kuse cpal z něj udělal jen směšného panáka, který rozumí jen základnímu.

Když s Tebou minulý týden mluvila Tvá máma a když tak usilovně plakala, už jsem nebylo schopno se ozvat. Veškerá Tvá povrchnost, absurdní vidění života a všechny vztahy bez lásky mi vytvořily kamenný obal, přes který mě už nebylo slyšet.

   Je mi to tak líto.  Vždyť jsme měli nejlepší předpoklady, abychom byli šťastní. Co se to s námi stalo, kde se stala chyba? Byl to on, byl to mozek?  Nebo za to mohu já? Mělo jsem se tehdy ozvat silněji, když jsi ji potkal? Ano bálo jsem se, bylo jsem nezkušené a nevědělo jsem, zda tu tíhu vůbec unesu. Asi to byla chyba, ale nemusel jsi mi to vracet takovým způsobem..

   Dnes v noci je mi moc smutno, protože jsem dospělo k rozhodnutí. Jsem tady samo, strašně slabé. Ten nahoře se neozývá vůbec, co jsi mu to jen udělal? Vždyť i já kvůli němu slábnu.

Já už dál vážně takto nemohu, i když se snažím, zkouším ještě zabojovat, nemohu..

   Rozcházím se s Tebou, opouštím Tě.

   Je mi to tak líto.

   Miluji Tě.

   Sbohem.

 

                                                           Tvé srdce