Městem se líně táhne těžká červencová vůně tvořená směsí čerstvé trávy, květin a horkého vzduchu. Poslední lampy se rozsvěcují a já se pomalou chůzí blížím k okraji naší čtvrti.

Každým krokem si více a více uvědomuji, že ve chvíli kdy dojdu na místo, kde se město dotýká lesa, bude konec.

Budu se muset opravdu rozhodnout, čím více se to blíží, tím se bojím měně….

,,Je to zvláštní?‘‘ Ale je to tak. Cítím větší klid a svobodu a když na mě konečně dýchne svěžest přírody a spatřím temné obrysy korun stromů, jsem rozhodnuta odejít. Vnořit se do tohoto království, do ráje vněmž nežijí zoufalci, kde není bolest ani strach, do ráje kde šumí listí, zvoní sluneční paprsky, kde už nikdy nemusím nikoho prosit o slitování, kde už nikdy nebudu muset bojovat o místo na žití, jen sama se sebou.

Naposledy se nadechnu a rozhlédnu po místě, jenž mi bylo přes dvacet let domovem.

Poblikávající lampy vrhají na chodník podivné stíny, lidé spěchající z práce domů za rodinami, osvětlené domácnosti za okny panelových domů, a kdesi o kousek dál i můj domov, nyní už jen cizí holý a neosobní byt. Teď už jsem doma tady. Otočím se a pohlédnu na svět, patřící jen mě.Můj nový domov.

Vykročím vstříc svému novému zoufalcovu ráji, na tváři ucítím po dlouhé době upřímný úsměv. Koutky se mi samy od sebe zvedají jakoby ovládány tajemnou silou, která však vyvěrá z vnitřku mě samotné. Nechávám se pohltit svým novým královstvím.

Epilog

Policie přijela navečer. Celou čtvrtí se odrážely blikající světla majáčků, policisté se vyptávali okolo stojících lidí a někteří se pomalu trousili z malého lesíka na okraji města, na řemínkách měli stopovací psy a v rukou vysílačky.

V řadách přihlížejících lidí to šumělo šepotem a zvědavostí. Pátrání netrvalo dlouho. K lesíku bylo přistaveno auto a cosi do něj naloženo. Pak policie odjela.

Druhého dne večer se obyvaelé města ve večerních zprávách dozvěděli, že jeden z jejich obyvatelů, mladá dívka, kterou všichni znali a která byla pro každého ztělesněním veselosti a dobré nálady, byla nalezena mrtvá v lese.

 Příčinou bylo podchlazení.

 Byl červenec.

Policejní pochůzkář, který při zásahu asistoval, teď seděl před svou televizí a nesmlouvavě kroutil hlavou.,,Jo, kdyby tam tak ještě dodali, jak vypadala. Panebože vždyť ona se usmívala!‘‘ Byl to ten nejupřímější a nejopravdovější úsměv co kdy viděl, pomyslel si ještě.

Byl červenec.

A někdo možná našel svoje štěstí, i když smutné.