Šmouhaté slunce

Přes slunce narůstají šmouhy

v tom kraji předsudků,

kupí se tu snad pouhý,

obrys vodních par,

výhled zastírá…

Gesta vstřícná

se míjí v dráhách času

a prám sám,

dál rozpadá se,

pouhým tlením lan…

Nadějný břeh

mizí v nedohlednu,

nekonečná šíře zeje,

myšlenku jednu

mizející té naděje,

utápíme sami

                  v hloubce,

      tam někde v hloubce

                              pod patami…