Úterý, navečer
Z poklidnýho klimbání mě probudilo zaskřípění ničící zbytky sluchu, již tak poškozenýho letitou konzumací EBM. Když jsem otevřel oči, stál přede mnou můj „oblíbenec“ K673 (označení má vyšitý na oblečení, zkráceně mu říkám K.), kterej si právě dobrousil nehty o okenní tabuli a zvostra spustil: „Ty zasranej kreténe, zejtra půjdeš ven, koupíš si noviny a podíváš se po nějaký práci. Takhle to přece dál nejde, co z toho života máš? Proč vlastně žiješ? Rodina tě nesnáší, nemáš žádný přátele, toho debila, co sem občas zajde, nemůžeš přece počítat, ženskou jsi neměl dva roky a žiješ z pochybnýho invalidního důchodu. Nemůžeš si koupit ani hovno, jenom chlastáš levný víno a hulíš nějakej humus. Tohle tě uspokojuje, co?“
Nezmohl jsem se na slovo. Občas, když se K. objevil, mě nepříjemně mrazilo v zádech, ale tentokrát jsem byl opravdu vyděšenej agresivitou jeho projevu a neskrývanou nenávistí. Bylo to něco novýho, předtím totiž vždycky jenom zakoulel očima, v miniaturní televizi, kterou s sebou nosil pustil nějakou reklamu a zase zmizel. Jen jsem přitrouble zíral na vystoupení, co právě předvedl.
„Jsi hluchej nebo co?“
„Ne…e…“
Když viděl, že jsem v mírným šoku, neschopen vydat hlásku, odplivl si a zmizel.
K. mě začal obšťastňovat svejma návštěvama před více než rokem a půl, byl jsem tehdy čerstvě nezaměstnanej, po několikatýdenní hospitalizaci v magorárně. Tehdy jsem si říkal, že jsem snad fakt trošku zblbnul, ale doufal jsem, že je to jenom nějaká přechodná banalitka. No, chvilkový stavy to teda rozhodně nebyly, ale celkem jsem se s K. naučil žít, zvykl jsem si. Jenže teď začal bejt agresivní a intervaly jeho návštěv se nepříjemně zkrátily. Jsem zvědavej, kam až to může zajít.
Úterý, noc
~~~Utíkám Nerudovkou a v patách mám dobrejch deset párů pořádně naštvanejch pneumatik.~~~ K. má asi volno.
Středa, dopoledne
Je středa, něco kolem desátý dopoledne. Před chvilkou jsem se došoural do kuchyně. Je jaro, už asi deset dní. Koš v kuchyni kvete a s rozedněním se začínaj ozývat ptáci. Pouštím rádio a nějakej chlápek zpívá: “…ruce pryč od mý holky, to jeho pohled říkal všem…“ Beru si nějaký prášky z Kyrgizstánu, který mi přinesl Josef, a doufám, že tím trochu otupím vnímání. Venku se roztrhl pytel se světlem, lidí naštěstí zůstalo přibližně stejně. Děsej mě i přes francouzský okno. Ze všech, teda skoro ze všech, bych udělal prášky, tak jak se to děje běžně v tý malý postsovětský ruině. A byl by klid. Z rádia se ozval další hit - „Jawa 250“, a pro mě je to zelená k prvnímu loku zvětralýho vína, okamžitý návštěvě toalety a prolistování časáku, kterej mi přinesla sestra. Jediná z mý povedený rodinky za mnou tak jednou za čtvrt roku přijde, postěžuje si na kluky, prohlásí o mně, že jsem magor a vypadne.
Záchod už zase protejká, Landa prej není nácek, každý druhý pako produkuje muzikál a všichni se maj náramně rádi.
Dámy a pánové, jedeme z kopce, do třetice všeho dobrýho: „…až se ti jednou začne pořádně stýskat, až se ti jednou začne o mně zdát…“ ševelí rádio. Psychika je narušena, pokouším se naladit něco… vzdávám to. Dělám si kafe a chleba s máslem; sbírám z podlahy noviny. Někde jsem slyšel větu, že není nic staršího, než včerejší noviny. Mně nevaděj, v rohu místnosti mám štos starejch novin, takovejch dobrejch dvěstěpadesát výtisků. Jsou tam i raritní kousky, ale já už data dávno přestal vnímat, zajímaj mě jen dny v týdnu, a i to je zbytek bejvalý touhy po řádu. Každý ráno namátkou vylosuju vítěze pro dnešní den a jsem spokojenej.
Usnul jsem a ten hajzl K. dal o sobě zase vědět.
„Pij více čaje proti mlčení a oči zavírej jen když je venku tma,“ řekl
Poslušně kejvu hlavou - někdy stačí bejt sprostej tam někde vzadu. Jen ať proboha vypadne.
Asi bych měl omezit ten asijskej zázrak, co si peru do kebule už tejden. Frekvence jeho návštěv se zvětšila na neúnosnou míru a o včerejším výstupu už jsem se zmínil. Nejhorší na tom všem je asi fakt, že K. je přesvědčenej o tom, že mi svejma návštěvama provádí nějakou superextra službu. Ta jeho samolibost je k zblití. Koho mi, sakra, připomíná? A co ty zvláštní změny chování, jednou mluví jak dlaždič a potom tohle? On asi taky nebude tak úplně vyrovnanej, jak jsem si původně myslel.
Sedím proti nefunkční bedně a přemýšlím, co jsem chtěl udělat. Zbytky myšlenek se ale jen motaj v divným mixéru jménem moje hlava. Je to jako brouzdat se v kakau, pořádně hustým kakau. Sahá mi někam do půli lejtek, je tak akorát teplý a vůně přehluší i pach tohodle bytu. Když spadnu na hubu, tak to nebolí a ještě se stačím napít. Bezvadnej pocit to je, ale trvá jen pár minut, pak se vrátím do reality nebo se objeví K. Často se snažím tenhle pocit uměle prodlužovat, ale mnohdy se, bohužel, stane, že kakao nahradí shluk ornamentů domácího linolea a já se projdu kaleidoskopem.
Zítra má přijít Josef, zkušenej návštěvník blázinců, prej má nápad jak mě zbavit K. Ještě před pár měsíci bych hořel zvědavostí, teď už neočekávám nic.
Čtvrtek, odpoledne
Josef přišel v 16.55, vždycky chodí za pět minut celá. Na nohou měl jeho oblíbený vietnamky, myslím, že jiný boty ani nevlastní. Venku se pohybuje jen, když je teplo, takže mu bohatě stačej. To je jedna z věcí, která nás spojuje, já taky nechodím za špatnýho počasí ven, vlastně nechodím ven vůbec.
Josef je citlivej kluk, a zcela bezostyšně ho přitahujou bezradný, životem pomačkaný typy. Jo, i takovýhle lidi existujou. U mě si tím kredit či prestiž či uznání (tahle slova jsem ještě před pár lety používal jak na běžícím pásu) sice nezvednou, ale Josef má i jiný přednosti. K dokreslení jeho samaritánství uvedu příklad:
Jednu dobu totiž fungoval jako médium pro přenos informací mezi jedním léčitelem ze vsi Milíře u Rozvadova a jeho německým ovčákem. Ten léčitel, pan Bureš se jmenoval, trpěl utkvělou představou, že jeho pes, fena Trudy, je převtělená Marie Burešová, jeho zesnulá žena. Marie umřela před více jak deseti lety a právě v den jejího úmrtí se narodila Trudy. Bureš si dal jedna a jedna dohromady a začal trochu magořit. Prej vždycky říkal: „Ten den neodešla, jen začala chodit po čtyřech.“
Fixace na mrtvý manželky je vůbec celkem zajímavej úkaz. Skoro bych řekl, že existuje nějaká tajná liga ujetejch vdovců, kde se předháněj v tom, kdo je větší magor, resp. kdo vyvádí větší voloviny. Nebudu tady zmiňovat ohavnosti typu mumifikací apod., který ze svýho okolí neznám, ale vím o jednom chlápkovi, kterej si například čistí zuby kartáčkem svý mrtvý ženy a začal si zvát její kamarádky domů, kde se bavěj o šití, pletení, vnoučatech a o tom, kde maj nejlevnější mlíko. Tomu teda říkám masochismus.
Josef se s Burešem seznámil, když putoval Českým lesem. Tehdy procházel Milířema a jelikož měl strašnou žízeň, vstoupil otevřenejma vratama na dvůr zchátralýho statku, kterej tady zapomněli Němci v pětačtyřicátým. Pózovala mu tam stará pumpa, která v postoji zkušený štětky vybízela k návštěvě. Když byl Josef pár metrů od ní, najednou se otevřely dveře a z nich se vyřítil chlap s výrazem šílence a v závěsu, jako bonusem, obrovským čoklem oblečeným do dětskejch šatiček. Křičel jako smyslů zbavenej, že prej se mu na dnešek zdálo, že přijde ON. Kdo ON, proč ON? Byl by toho plnej pytel zájmen a Josef se to nikdy nedozvěděl, ale evidentně přesně splňoval požadavky pana magora (neplést s Jirousem).
I když je Josef zvyklej na ledacos, pořádně ho ta dvojice vyděsila. Bureš tehdy Josefovi navrhl, že by u něj mohl nějakej čas bydlet a být prostředníkem mezi ním a psem. Josef, asi i pod dojmem otevřený tlamy toho čokla, souhlasil a z nějakýho času byly skoro dva roky. Josef tvrdí, že mu Bureše bylo jednoduše líto a proto tam zkejsnul tak dlouho. Já ho trošku podezřívám z jistý pohodlnosti. Měl zadarmo veškerý jídlo a víc toho Josef k životu nepotřebuje. To, jestli byl skutečně oním médiem, jak tvrdí, nebo vodil hostitele milosrdně za nos, zůstává otázkou.
Josef, prakticky bez pozdravu, jak bývá jeho dobrým zvykem, prošel kolem mě do obýváku a rozvalil se v křesle. Chvíli bez mrknutí oka pozoroval kytku obalenou tenoučkým mšicím závojem a teprve potom řekl: „Jak je?“
V těhle chvílích jsme si tak nějak nejblíž, je jasný, že odpověď neočekává a já jsem jedině rád. Skoro mě dojímá ten pocit sounáležitosti. Takový jsem zažíval kdysi k firmě, ve který jsem vytvářel hodnoty… S odstupem času to zní hodně morbidně, vezmeme-li v potaz, že se jednalo o výrobce pneumatik.
Jen jsem zavrtěl hlavou, sundal si brejle a v mlhovinovým oparu vyčkával, co z něho vyleze ohledně K. Josef se málokdy zdržoval nějakejma kecama okolo. Když ke mně přišel, většinou jsme poslouchali muziku, popíjeli víno, kouřili jednu vod druhý a mlčeli. Jednou za čas mě obšťastnil nějakou historkou a já mu byl za to vděčnej. Vděčnej za to, že to bylo zřídkakdy.
„Přemejšlel jsem nad tím tvým alter egem nebo jak to nazvat,“ začal Josef „a dospěl jsem k závěru, že ty pokusy o naprostou ignoraci byly spíš na škodu. Zkus se s ním normálně skamarádit, promluvit na něj, zjistit jeho slabiny a pak mu zasadit pořádnou ránu.“
„Hmmm, můžu to zkusit, ale bude to pro mě značně vysilující. Ta sketa se objevuje v okamžiku, kdy jí připadá, že dělám něco špatně. Za poslední dva dny snad desetkrát. Jo a vod tý doby, co baštím ty tvoje zázračný prášky se mnou začal dokonce mluvit, často mě sjede jako malýho spratka, ale někdy si naopak po těch jeho výronech říkám, že je skoro poeta. Nejvíc ho štve, že nemám práci, rodinnej život a takový ty běžný věci, na kterejch obecně lidi lpěj. Takže komunikačním deficitem poslední tejden rozhodně netrpím.“
„Fakt? Myslíš, že to může bejt těma práškama? To pochybuju,“ odpověděl si sám. „Ale je celkem jedno, proč. Důležitý je, že se nám jeho nový aktivity hodí do krámu. Zkus to, horší už to asi být nemůže, ne?“
„Dáš si červený nebo bílý?“
Čtvrtek, noc
Josef se jako obvykle opil a usnul v obýváku. Hlava, mírně zakloněná, mu dodávala předpoklady k hlasitýmu chrápání.
Za ten večer jsme sjeli několik desek Pink Floyd, a to i přes mý protesty. Když jsem se po Wish You Were Here pokusil vypnout přehrávač, nazval mě Josef zkurveným prasetem. Josef je velkej fanoušek muziky a kupuje si hudební nosiče v opravdu velkým tempu, kde na to bere mi není tak úplně jasný, ale to je jeho věc.
Spal jsem klidně, K. se zřejmě ani nepokoušel o kontakt.
Pátek
Celej den ležím a poslouchám, jak sousedka řve na děti, jak auta mučej asfalt a tramvaje hystericky zvoněj na všechno, co se hejbe. Je mi dobře.
pokračování zítra |
