Opíjej se miláčku,

ještě chvíli,

protože pak už přijde skutečnost.

Vlij si do buněk tu otravu,

ať praskají,

chcípají,

stejně je jich moc.

S každým úsměvem

se ztrácím do ticha.

S každým pohledem

loučím se lásko.

Opíjej mě miláčku,

ještě chvíli,

protože pak zůstane už jen minulost,

ve vzpomínkách, co s každým tvým úsměvem

vrazí mi nůž do srdce.

Skleničky cinkají,

pojď!

Ťuknem´ si!

Naposled a pak

bude všechno nejkrásnější.

Někdy bych raději viděla svůj mozek

rozstříknutý po zdi,

protože v hlavě

už neumím žít.