Nic neptá se a vše je na jazyku

pohlédne mezi matnou dřímotou.

Jen ruky dotek, pozdrav podle zvyku

duše jde dál svou cestou záhadnou.

Neví zda ví a víčka se jí  tíží

nic nebo věčno, divná hráz

na včera křik a péči shlíží

co dozrálo, co spálil   mráz.

Ještě tu na okraji sedím

můj odchod není poslední.

Zatím se krátí po hláskách.

Lék ještě nebo spíše blín

rafie zvolna táhne k poledni.

Už nenapravím ani ach.