Doprostřed, však víte

Neustále na cestě z pustiny,

vždy na pochybách, zda směr tam

není i opačným směrem,

zvolna se smiřující,

že za chvilky jiskrných extází,

platí měsíci zoufalství,

že mocná setkání srdcí jsou

iluze živené samotou.

A proto vždy znovu udiven

v kraji rtů, šíjí, očí zářících,

že některé z nich jako by ho zvaly.

Soulož: nádherná sestra smrti,

chtít se protlačit skrz ženu

zpátky dovnitř, a dál,

dál až do nebytí.

Lůno a smrt: krvavé brány

na samých hranicích reality.

Nenaléhaly, jen trpělivě zely.

Hudba duněla, klíny sálaly žár,

a on to opatrně sledoval,

vlkem i beránkem, soudcem i trestancem,

sobě sám, ach, sobě sám.

No a ty pohledy zvaly ho dál,

doprostřed, však víte,

tam, kde jste začali, tam,

kde jsem začal…