|
Oznamujeme, že
dne toho a toho
ve vsi té a té
v tolik a tolik hodin
hrajeme loutkové představení
Jak kašpárek princeznu za ženu dostal,
pro vaše pobavení i poučení.
Hrála se již kdovíkolikátá repríza. Stále ten samý vodič se stejnými loutkami podle stejného scénáře. Představení to mělo být jako všechny ostatní. Ale jedna z loutek se vzepřela...
Ples. Dámy v širokých podebraných sukních, pánové v punčocháčích, lokajové nosící na stůl třináctý chod. Dlouhatánské švédské stoly se stříbrnými mísami přeplněnými švestkami a hroznovým vínem, talíře se zvěřinou, nadívaní krocani a pávi. Před kulisou stál v pravém koutě scény rozložitý trůn a na něm seděl snad ještě rozložitější král v hermelínovém plášti s korunkou na hlavě, žezlem v pravici a říšským jablkem v levici. Za trůnem se bázlivě krčil kašpárek, jako by na něj té nádhery a přepychu bylo až příliš. Uprosřed jeviště stála princezna, zamrzlá v jedné poloze během tance. Princeznu držel v objetí jeden z jejích nápadníků a v tuto chvíli i její tanečník. Opona se rozhrnula.
Hudba začala hrát. Princezna a její tanečník obživli a začali tančit. Král toporně seděl a hleděl strnule před sebe jako věštec. Kašpárek se snažil prostrčit hlavu mezi nohami trůnu aby mohl lépe pozorovat princeznu, jak se ladně nechává vláčet po parketu. Netrvalo dlouho a princezna vysekla pukrlátko, poděkovala svému tanečníkovi za tanec a už tu byl jiný nápadník, který ji prosil úklonou o valčík. Takto princezna vystřídala několik tanečníků, s každým si chvíli zatancovala, trochu si s ním zaflirtovala, na každého se smála a pak ho opustila.
Konečně hudba ustala a tanečníci zmizeli. „Tak co, dcero, našla sis na plese ženicha?“ otázal se princezny král. „Ne, tatíčku, všichni ti nápadnící jsou tak hloupí a falešní. Ani jeden nezískal mojí přízně, co se mi jí za nehet vejde.“ Kašpárek krčící se za trůnem se zarděl spokojeností, neboť byl do princezny Markéty tajně zamilován a strašně na ni žárlil. „Markétko, víš přece, že jsem už stár a potřebuji nástupce. A ty, místo aby sis vybrala, nutíš mě pořádat stále velkolepější a dražší bály. Takhle by to dál nešlo, královská pokladna je již skoro prázdná.“ „Když tatíčku, mě je milé všem těm kozlům plést hlavy, dívat se, jak slintají, když se na ně směji, a jak si trhají vlasy, když věnuji své usměvy někomu jinému. Vždyť kdybych si někoho z nich vzala za muže, zřejmě by se před svatební nocí uslintal k smrti.“ „Dost, dcero, vybereš si, teď hned! Kdo se stane tvým ženichem?“ zahromoval král. „Dobrá papá,“ řekla princezna, neboť cítila, že už se nemůže dál vykrucovat, „vezmu si za ženicha toho, kdo porazí v učené disputaci naše rádce.“ „Dám to vyhlásit po celém království,“ upokojil se král.
„Jeho Milost pomazaná hlava císařská na vědomost dává, že princezna Markéta si vezme za ženicha toho, kdo porazí v učené disputaci královské rádce,“ vyvolával trubač. „Pokusit se může každý, a kdo neuspěje, odejde od nás nohama napřed a o hlavu kratší."
Navzdory spoustě nápadníků, kteří se o princeznu ucházeli, se nikdo do učených sporů s rádci pustit nechtěl. Princezna byla sice krásná, jejímu manželovi by jí všichni záviděli, ale, upřímně, kdo by strčil hlavu na špalek pro povětrnou koketku, která by ho navíc, a o tom nikdo nepochyboval, učinila do týdne paroháčem s tak velkými parohami, že by ho král, vášnivý lovec, dal sám zastřelit, aby si ty jeho parohy, zajisté větší než které má kterýkoli šesnácterák na světě, pověsil do přijímacího sálu jako trofej? A tak se jakoby zdálo, že výběrové řízení na ženicha skončí fiaskem. Teď byla řada na kašpárkovi, aby se přihlásil, že se pokusí rádce porazit. Ale kašpárek se neukazoval.
Kašpárka přepadly otázky a týraly ho jako harpyje. „Proč princeznu miluji? Proč právě ji, takovou nemravnou rozhoďnožku, která si se všemi jen hraje a nikoho si nepustí k duši? Proč na ní musím pořád žárlit, stále se za ní otáčet a dívat se na ni, myslet na ni?“ A tu mu někdo shůry řekl: „Neptej se a jdi se přihlásit, máš to ve scénáři.“ Ale kašpárek neposlouchal a ptal se dál: „Proč po ní tak strašně toužím? Co mě za ní žene? Proč nemiluji nějaké jiné hezké cudné děvče?“ „Dobře, povim ti to,“ ozval se znovu trochu utahaný hlas seshora, „toužíš po ní právě proto, že se všemi koketuje, víš. Protože se chová jako lehká děva. Protože ty MUSÍŠ žárlit, abys mohl milovat. Kdyby nebyla povětrná, ani by sis jí nevšiml. Kdyby o ní nikdo neprojevoval zájem, nepřitahovala by tě.“ Kašpárek uznal, že je to pravda. Cítil se najednou provinile. Ale otázky do něj nepřestávaly bodat ostrými jehličkami, štípat ho v podpaží a tahat za ušiska. „A proč to tak je?“ Hlas svrchu v odpověď pouze netrpělivě prohodil: „Podmínka poškozeného třetího, podmínka lásky k děvkám. Potom ti to vysvětlím, teď se ale už neptej a hraj!“
„Opravdu se nikdo nechce ucházet o ruku nejjasnější princezny Markéty?!!“ zaprskal výhružně trubač a vyvalil své oči na místo, kde stál kašpárek. V kašpárkovi byla malá dušička. „Dělej, zvedni tu ruku!“ nabádal ho hlas shůry. „Ne, nemůžu, nechci, je to proti mému svědomí, nechci za ženu rozhoďnožku! Ale cítil zároveň, jak mocně po princezně touží, jak po ní baží, přestavil si ji. Princezna Markéta. Markéta. Markéta. Markéta. Ne, to nemůžu!“ „Dělej, všichni to po tobě chtějí, očekávají to od tebe, zvedni ruku!“ „Naposledy se ptám: chce se někdo ucházet o ruku...“ hromoval trubač. „Dělej!“ křičel hlas. „Ne!“ Náhle kašpárek ucítil, jak se mu nitka zaryla hluboko do dřeva na zápěstí pravé ruky, která se prudce vymrštila vzhůru. „Jááááááááááááááu!“ zakřičel kašpárek. „Tak tedy ty se hlásíš?“ předstíral údiv trubač. „Výborně! Následuj mě tudíž do zasedací místnosti, rádci jsou připraveni k okamžité konfrontaci argumentů.“
Královští rádci seděli u kulatého stolu. Zasedací místnost byla bohatě vyzdobená a měla tvar trojúhelníku. V každém vrcholu místnosti stála socha zobrazující jednu boží podobu. Otce, Syna a Ducha svatého. Po stěnách visely obrazy znázorňující ukřižování Krista. Na stropě byla zachycena poslední večeře. Kašpárek vešel a bylo mu hned jasné, že bude muset čelit intelektu scholastiků, kteří si v pádnosti argumentů, zbožnosti a znalosti Písma v ničem nezadají s Tomášem Akvinským nebo svatým Augustinem. Ale to nebyla pravda. Doba se změnila a místo církevních kapacit, které tu sedávali po staletí, sedělo za stolem několik pragmatických volnomyšlenkářů, kteří jako by z oka vypadli Alkibiadovi. Vešel posel: „Nejjasnější náš pan dobrotivý král určuje za předmět sporu a téma debaty otázku,“ dramatická pauza, „kdo je na světě nejmocnější?“
Rádci se chvíli radili, šeptali a ševelili, intrikovali a kuli pikle a nakonec na sebe řvali, prali se, tahali se za vousy a za vlasy, až konečně jeden vstal a pravil: „Nejmocnější na světě je náš král. Neboť on může dávat rozkazy všem obyvatelům země, může jim vymývat hlavu masmédii, pomocí novin a televize nám určuje, co si máme myslet, díky reality show nám ukazuje, jak se máme bavit. Vydává zákony a toho, kdo se mu nepoddá trestá šatlavou nebo popravčím špalkem.“
Nyní měl kašpárek královskou radu usadit pro církevní vědy velmi objevným traktátem o všemohoucnosti a dokonalosti Boha, podepřeným jako klenbou citáty z Přísloví, první a třetí knihy Mojžíšovi, Lukášova evangelia, Zjevení Janova a v neposlední řadě také z Summy Theologae a výroky ze života světců ze spisu Legenda aurea. Ale v tom si vzpomněl na hlas, který slyšel seshora a jenž ho donutil přihlásit se k tomuto nechtěnému boji o princeznu, bít se a chtít zvítězit. A řekl si: „To by tak hrálo, abych já dělal, co nechci a činil, co chce nějaký panovačný hlas odshora. Odkašlal si a promluvil takto:
„Dámy a pánové,
Všichni se stále jen zaobíráte tím, kdo vám kazí vaše zájmy, bere vám vaše hračky, hatí to, oč vy usilujete. Mocný je vám ten, kdo dokáže prosazovat svojí vůli a plnit své touhy. Proto se zabýváte pořád jen televizí, novinami, internetem, politikou, válkami a spory, neboť se vám zdá, že ti, kteří pomocí televize, internetu, politiky, válek ostatní ovládají jsou mocní...“
Kašpárek cítil, jak Ten nahoře tahá za nitku, aby mu znemožnil dál mluvit. Na chvíli se mu podařilo srazit kašpárkovy dřevěné čelisti. Kašpárek se odmlčel. Sváděl přetěžký zápas, ve kterém zvěčnělý Jákob pouze remizoval. Kašpárek musel vyhrát. Vší silou napínal žvýkací svaly a snažil se překonat tah nitky, která tlačila jeho spodní čelist vzhůru. Objevil v sobě nadlidskou sílu, kterou mu dávala vidina svobody. Zatínal svaly. Musí, musí, musí! „Prásk!“ Nitka se přetrhla a kašpárek mohl zase mluvit, poprvé v životě svobodně. Satori, nirvána, prozření, říkejte si tomu, jak chcete.
„Ale skutečně mocným, vládcem nad světem, je ten, který určuje ostatním po čem mají toužit a čeho chtějí dosáhnout. Ten, kdo do vás vkládá vaše touhy, tahá za nitky, nutí vás dělat to, co chce on, nikoli proti vaší vůli, ale prostřednictvím VAŠÍ VŮLE. Ten, kdo určuje vaše touhy a cíle, je tím nejmocnějším!“
Kašpárek domluvil, a jeho pohled padl na přetrženou nitku, visící z jeho čelisti splihle dolů. Kdo je tedy tím strůjcem naší vůle? Kašpárek se chtěl podívat nahoru, aby ho uviděl, ale měl naneštěstí, jak to mají všechny marionety, hlavičkou vedenou železnou tyčku, která mu znemožňovala obrátit hlavu vzhůru. „Kdepak, mě nespatříš,“ ozval se Ten nahoře, jako by vystihl kašpárkův úmysl. Kašpárek si uvědomil svoji malost a nemohoucnost. „Když Tě nemohu spatřit, pověz mi tedy aspoň jak se jmenuješ, abych věděl, jakým jménem tě mám vzývat a modlit se k tobě,“ prosil pokorně kašpárek. Hlas chvíli přemýšlel, jako by chtěl vymyslet něco duchaplného a nic ho nenapadalo, a pak, poněkud zklamaně, řekl: „Jsem, kdo jsem.“
Zatímco takto kašpárek rozmlouval s Tím nahoře, všichni rádcové vstali od stolů a pomalu se k němu blížili. „My jsme ti nejmocnější, a nikdo nám nevládne. Všichni lidé se podřizují našim zákonům, myšlenkám a hodnotám. Také ty se nám musíš podřídit a uznat naší svrchovanost.“ Rádci už stáli těsně u kašpárka, který před nimi ustupoval do kouta. Uniknout nebylo kam. „Nemůžeš námi pohrdat, zpochybňovat naši autoritu. Vládneme ti, ovládáme tě, ty budeš dělat, co my budeme chtít, jsi náš otrok, budeš se nám klanět. Jedině my nad tebou máme svrchovanou moc. Podřiď se!“ Rádcové vzali kašpárka a ohnuli ho přes konferenční stolek. Jeden mu držel ruce, dva drželi po jedné jeho noze a další k němu zezadu přistoupil. Cinkot padajícího opasku. „Podřiť se, podřiť se!“ Kašpárek křičel jako ta nejlevnější kurva. A křičel pěkně dlouho, protože rádců bylo dvanáct. Jako apoštolů.
|
