Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tomáš Nois
Autor: Tomáš Nois (Občasný) - publikováno 30.3.2006 (17:27:45)

Tomáš Nois – (Ne)Štěstí v dětství

 


I

 

Don Lusinghieri vypadal jako tuctový americký mafián. Když vystupoval na veřejnosti nechoval se nijak výstředně. Luxusní oblečení, osobní stráž, doutník v koutku úst, naprosto nenápadný mafián. Vědělo se o něm, že je mafián, že inkasuje docela slušné peníze ze svých několika restaurací a klubů města Harvester city. Ve městě i v okolí se hodně obchodovalo, ale nikdo to nepřipisoval zrovna Donu Lusinghierimu.

Narodil se a vyrostl v Itálii, kde si za své činy, které páchala jeho mafiánská organizace, odpykal několik let ve vězení. Když jej po deseti letech pustili ven na částečně zaplacenou kauci a za dobré chování, jeho původní mafiánská skupina už neexistovala. Na každém kroku se za ním otáčeli lidé nebo mu nadávali. A nehezky. A tak se odstěhoval do Harvester city. Ne, že by ho k tomu někdo donutil, ale nedokázal vydržet ten tlak posměchu a nadávek, které ho pořád potkávali. Ve zdejším městě si pro začátek koupil dvě restaurace, které naštěstí vydělávaly. Jeho „popularita“ se nevyhnula ani Harvester city. Časem ale dozněly jeho činy a mluvilo se o něm méně. Až jeho činy nehodné slušné společnosti vymizely z mozků obyvatel jeho nového domova, tak si pořídil několik dalších a pomalu shlukoval novou mafiánskou bandu.

Byl to slušný člověk a měl své chyby, ale dokázal pomoci bohatému staršímu pánovi i velmi chudému klukovi. Díky němu ze mě vyrostlo to, co je ze mne teď. Vlastně zásluhu musím připsat mému nejlepšímu kamarádovi. Ale nechte mě vám to vyprávět od začátku.

  

II

 

„Tak co bude s tou večeří?“ zařval můj otec z obýváku, kde sledoval fotbalové utkání FC Harvester city proti AC Fandra.

Matka se z kuchyně ani neozvala. Slyšel jsem jen maminčino vzlykání a prskající olej na pánvi.

„Už mám hlad!“ řekl klidněji otec, který držel druhé pivo v ruce. Druhé, co měl doma. Před tím jich měl v hospodě několik.

Talíře cinkly o sebe a o několik vteřin později se objevila matka v obývacím pokoji s jedním plným jídla, který položila před otce.

„No to je dost, žes´ to přinesla! No, děléj a přihrej mu to před tu bránu! Bože to je kretén,“ hulákal směrem na televizi. Vzal do rukou příbor a na vidličku nabodl plátek restované brambory.

„No fuj! Koliks´ tam dala té soli, proboha?“ konstatoval otec hned poté, co vyplivl kousek pokousané brambory na koberec. „Dyť se to nedá žrát! Ale nechutnalo to moc slaně. Ty si mě chtěla otrávit, že jo?“

„Ježíši, jen to ne,“ brečela maminka.

„Ty děvko, tys mě chtěla otrávit!“ řekl otec, postavil se a zapotácel se pod náporem alkoholu v krvi. „Já vás celou dobu živím a ty s tím spratkem mi ani nepoděkujete,“ zařval a nakonec uhodil matku do tváře. Ta se svalila na kolena a rukou si třela tvář posetou slzami.

„Tatí, nech ji!“ zavolal jsem z rohu pokoje, odkud jsem to celé pozoroval.

„Drž hubu!“ vyštěkl mým směrem a otočil se zpět na matku. „Tereso, tohle si nenechám líbit! Já se nenechám zabít,“ dodal tichým hlasem a lísknul matku opět přes obličej.

„Tatí, nech ji být!“ zařval jsem na něj a přiběhl ke dvojici.

Otec se na mě podíval, chvilku vypadal, jako kdyby přemýšlel jestli jsem jeho syn nebo jsem někdo jiný, a pak mi uštědřil jednu facku, až mě hodil na pohovku.

Začal jsem brečet. Bylo mi hodně líto matky, která za to vlastně ani nemohla. Bylo to skoro den co den. Otec přišel z práce a hned odešel do hospody. Vrátil se na večeři a maminka měla co dělat, aby byl s výsledkem spokojen. Když nebyl tak matku zmlátil. Sice ne moc, ale když je to téměř denně, tak se to nakupí a člověk se pak neudrží.

Jako nyní já. Odběhl jsem do ložnice rodičů, otevřel jednu zásuvku, ve které otec přechovával pistoli. Vytáhl jsem revolver z pouzdra a šuplík zavřel. Ani jsem si pořádně neuvědomoval, co se chystám provést. To si ale dítě v desíti letech těžko uvědomuje. Člověk asi těžko zjistí psychiku dítěte, které jde zastřelit svého otce.

Revolver byl příšerně těžký a musel se ho chytit do obou rukou. Dobelhal jsem se do obýváku a namířil na otce, který se chystal zmrskat matku opaskem. Otočil hlavu na mě a mírně znejistěl.

„Co to děláš, spratku?“ řekl rozladěně otec, ale když si všiml, že nic nedělám a mám strach v očích, dodal: „No a co uděláš? Si myslíš, že teď, když máš pistoli v ruce, tak si můžeš dělat, co chceš?“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkuste si to jen představit! Stojíte před svým vlastním otcem, máte v ruce bouchačku a z nenávisti na něj míříte. Když se do toho ale přimíchá vaše matka, tak jako teď ta moje, tak jste v průšvihu.

„Zlatíčko, nedělej to!“ řekla tiše a vzlykla.

„Ty se do toho nepleť!“ dodal na její adresu otec. „Jen ať to vyřeší sám, už je na to dost starý! Tak, zlatíčko,“ – vysoukal ze sebe podivným tónem, jako by mluvil k batoleti. Mluvil ale na mě – „co uděláš?“

V tu chvíli jsem si řekl, že jsem se do toho neměl vůbec pouštět a měl jsem večer přežít jen s několika fackami. Otec na mě tu nejistotu poznal a než jsem se vrátil z přemýšlení do skutečnosti, tak se otec už řítil naproti mě.

„... věděl, že to neuděláš,“ odhazujíce nábytek do stran, „já tě teďka zmlátím, chlapečku, to se pak nepoznáš!“

Blížil se ke mě, jako hurikán, ale určitě si to vychutnával a těšil se na mě, jak mi nařeže vařechou na zadek, jak mě přes něj bude mrskat řemenem. Pořád jsem na něj mířil, prst na spoušti. Byl téměř přede mnou a mě ovládl strach a známý pocit zmrskaného pozadí, na které si člověk ani nemůže sednout, jak to štípe.

Podvědomí bylo silnější a pohnulo mi prstem, jenž zatlačil na kohoutek. Ozval se výstřel. Nějakou tu chvilku jsem neslyšel nic, paralyzován výstřelem, ale zřetelně jsem slyšel řvát matku.

„NÉÉÉÉÉÉ! Cos to udělal?“

Otec se v půli kroku zastavil a pomalu došlápl. Nejdříve se podíval na mě. Přímo do očí. Ten pohled se nedá popsat. Ten pohled si musíte zažít, i když bych vám nepřál zabít vám vašeho vlastního taťku. Ten můj v tu chvíli vystřízlivěl a velmi přesným pohledem se podíval na svůj hrudník. Rukou si jej prohmatal a našel díru v košili. Na rukou měl krev.

„Góóóól,“ ozval se hlasatel v televizi. „V poslední minutě zápasu dává hráč Harvester city Frontham zřejmě vítězný gól. Byl by zázrak, kdyby se AC Fendra podařilo dát...“ zbytek se ztratil v šumu.

„No to je...gól.“ řekl svá poslední slova můj otec.

„Marty, cos to udělal?“ řvala po mě matka a běžela k otci, který se sesouval k zemi.

Chvíli jsem nedělal nic, jen pozoroval otce a o něj pečující matku, která teď brečela ještě víc než předtím. Svěsil jsem ruce a upustil revolver.

„Pojď mi přece pomoct!“ vyžadovala po mě matka, jenže já se nehýbal.

Mozek mi v tu chvíli nefungoval. Prožíval jsem pocit, který pociťují hrdinové ve filmech, když musí někoho zabít. Je to směsice radosti, zlosti, smutku, pohrdání sama sebe a světa zároveň. Nedokázal jsem vydržet pohled na svého krvácejícího otce v matčině náručí.

 

III

 

Vyběhl jsem na ulici, zatímco na mě řvala matka, ať se vrátím a zavolám záchranku. Já jsem ale neposlouchal. Měl jsem myšlenky někde jinde. Zabil jsem člověka. Co člověka. Svého otce. A to se přece nedělá. Otec by mě měl vychovávat, starat se o mě, hrát si se mnou. Jenže, co když se vám nevěnuje a vy si věčně připadáte sám? Věčně nalitý přijde domů a nedělá nic jiného než, že leží u televize, sleduje fotbal a mlátí manželku a dítě. Co potom?

Utíkal jsem. Nevěděl jsem kudy, ale utíkal jsem daleko. Začaly padat kapky deště až vytvořily souvislý déšť, jenž v e svitu pouličních lamp tvořil souvislé linky. Uvažoval jsem o svém skutku a nevnímal vůbec cestu kudy běžím.

Doběhl jsem někde do dvora a zastavil se v rohu. Dvůr byl osvětlen několika světly nad vchody domů a dvěma lampami. Schoulil jsem se do klubíčka do temného místa mezi popelnicemi a začal brečet. Netušil jsem, jestli mé tváře jsou víc smáčené deštěm nebo mými slzami. Přemýšlel jsem. Jestli tady zůstanu a stane se ze mě bezdomovec, jestli mám spáchat sebevraždu hned nebo až za deset minut, nebo co mám vlastně dělat.

Z černých myšlenek mě probral až příjezd červeného Fordu Mustang Shelby GT 350 z roku 1966. Miloval jsem auta a tak nebyl pro mě problém rozeznat právě starší model gétéčka. Zastavil asi pět metrů ode mne. Přes kouřové okna nešlo vidět dovnitř, ale i tak jsem odhadoval, že v něm budou dva lidé. Díval jsem se hodně na televizi, na americké filmy. Tam vždy jezdili padouši minimálně ve dvou, aby byli připraveni na neočekávatelné.

A měl jsem pravdu. Po chvilce přijela luxusní limuzína Audi či Volkswagen. Nepoznal jsem to, protože auto zastavilo v neosvětlené části dvora. Jako na povel vylezli dva lidé z Mustangu a řidič z limuzíny. Ten šel otevřít zadní dveře. To bylo poprvé a naposledy, co jsem viděl Dona Lusinghieriho účastnit se jakéhokoliv kšeftu.

Don Lusinghieri vystoupil a přešel k majitelům Fordu. Bylo vidět, že spolu mluví, ale neslyšel jsem je přes déšť, který bubnoval do vík popelnic. Po několika odkývnutích otevřeli kufr Fordu. Všichni civěli do kufru a s velkým zájmem se dívali na věc, která byla důvodem setkání. Na všechny tři dopadala sytě zlatá záře, jako z kufříku ve filmu Pulp Fiction. Don Lusinghieri zvedl ruku, v které třímal kufřík a předal jej jednomu z mužů a ten jej převzal. Druhý muž bleskově vytáhl zbraň s nasazeným tlumičem a vystřelil na řidiče, který se opíral o limuzínu. Po zásahu se pod ní úhledně složil.

Muž třímající zbraň provedl působivou otočku a zacílil na hlavu Dona Lusinghieriho. Druhý muž začal mluvit, a i když mu nebylo vůbec nic rozumět tak bylo naprosto jasné, že oba muži nechtějí odjet ani bez obsahu kufru ani bez kufříku od Dona Lusinghieriho, který samozřejmě obsahoval peníze za věc v kufru. Don Lusinghieri si po nabídce muže nechal čas a hned na to opsal rukou složitou křivku a ze stínů, které poskytoval dvorek, vyběhlo několik černě oděných mužů se samopaly mířících přímo na muže. Jen asi metr ode mne stál jeden z těžkooděnců. Helma, neprůstřelná vesta a oblečení v barvě noční černi. Byl jsem schoulený za popelnicemi v relativní tmě. Naštěstí si mě nevšiml.

Držel jsem si ústa rukou, abych náhodou nezačal nahlas brečet nebo abych nezačal řvát strachem. Muž z Fordu upustil zbraň na zem a Don Lusinghieri měl svůj kufřík zpátky v ruce. Jeho „postřelený“ řidič se zvedl a pro tajemství uschované v kufru Mustangu došel. Bylo jasné, že bylo uloženo v kufříku, protože jej zlatavá záře osvětlovala a hned na to, když zavřel kufřík, pohasla. Kufřík vytáhl a odnesl jej do limuzíny a sedl si za volant. Chlápci zabráni konverzací s Donem Lusinghierim nečekali takové krytí takové „bezvýznamné“ akce. Obyčejná předávka, ale dvojnásobný profit. Jenže teď z toho nebyl ani dolar.

Don Lusinghieri ukončil svůj rozhovor tím, že oba muže přátelsky s úsměvem na rtech poplácal po ramenech a vykročil ke své limuzíně. Po několika manévrech vyprovodil řidič limuzínu ven ze dvora. Lusinghieriho ozbrojenci couvli zpět do stínů a dokonale splynuli s okolím, že i já jsem se divil jestli zde vůbec někdo byl, že tak dokonale dokázal ze sekundy na sekundu zmizet.

Na mužích z Mustangu bylo vidět, že jsou stále rozrušeni a že takový konflikt ještě nezažili. Kdyby věděli, co je v následující chvíli čekalo, nešli by si prostě sednout do auta. Jenom zaklaply dveře gétéčka, ze všech míst začaly pršet náboje do auta. To mě už neuchránila ani má vlastní ruka a řval jsem strachem. Několik vteřin auto odolávalo. Pak se ozval výbuch a z Ford Mustangu Shelby GT 350 z roku 1966 se stala jen ohnivá koule plechu, umělé hmoty, dvou chlápků (kteří už stejně dostali do těl dostatečnou spoušť kulek, že jim trocha tepla neuškodila) a mnoha dalšího vybavení. Můj křik se chvíli rozléhal po dvoře ještě chvíli po dvoře. Hulákat teď nemělo smysl a přestal jsem.

Rozhlédnul jsem se po dvoře a čekal, až si mě tady někdo najde a daruje mi kulku, jako svědkovi. Několik vteřin se nic nedělo. Vedle mě vylezl stejný chlápek jako předtím a mířil na mě svým samopalem. Dával si pořádně na čas. Ze stínů vystupovali všichni jako předtím, ale teď všichni se spuštěnými zbraněmi na zádech a nasedali do vanu, který pro ně před chvílí najed do dvora.

„Zacu, tak pojď už a neblbni tam!“ zavolal po něm mužský hlas.

Pohledem jsem se vrátil k muži, který na mě mířil. Přemýšlel. A vypadal tak, že přemýšlí hodně usilovně. Neviděl jsem mu do očí, protože měl brýle. Jeho pohled i přes ně měl zvláštní moc a ta mě přinutila sklonit hlavu a začít znovu brečet.

„Hele brácho, je mi líto, žes´ to musel vidět,“ začal, když si všimnul, že zase začínám bulet, „ale neměli jsme na vybranou. Víš co? Pojď s námi a uvidíme, co se s tebou bude dát dělat.“

Chvilku jsem váhal, ale poté, co jsem zabil svého otce, a viděl výbuch auta mých snů, mi bylo všechno jedno. Nevěděl jsem, co se mnou bude. Doufal jsem, že to se mnou teď bude lepší, než to bylo dosud. Pro vaši informaci, nebylo, alespoň ze začátku. Zvedl jsem se a trochu neochotně jej následoval.

„Sem Zachary, ale všichni mi neřeknou jinak, než Zac,“ oznámil můj rádoby nový kamarád a natáhl ke mně ruku na pozdrav. Přijal jsem ji. Byla v ní síla, ale zároveň notná dávka citu.

„Marty,“ představil jsem stroze.

Nastoupil jsem s nimi do dodávky. Do takové té, co má po stranách dvě lávky, na kterou si můžou sednout převážení pasažéři. Zac vešel první a já se posadil hned vedle něj. Chlápek naproti mě zavřel dveře a dosedl zpátky. Podíval se na mě a potom na Zaca.

„Zacu, ty máš novou známost?“ zeptal se a kývnul směrem na mě. Všichni se tomu zasmáli. I Zac, ale ne tak od srdce, jako všichni ostatní.

„Viš co? Nech si to, Buldoku,“ řekl Zac trochu nasupeně na muže sedícího přede mnou. „On si tam v koupě pletl, tak co jsem měl dělat?“

Kdybych v té době věděl, co znamená, že jsem si v koutě pletl, tak bych měl neskutečný strach. Čekala mě buď okamžitá smrt, kdyby si to Don Lusinghieri přál, nebo jsem pro něj mohl pracovat. Časem to stejně vyšlo na stejno. Svěsil jsem hlavu do dlaní.

   Zastesklo se mi po matce. Vzpomněl jsem si na ni, jak doma plete. Teď jsem nechápal, jak jsem mohl být vůči ní tak krutý a nechat jí tam s umírajícím otcem samotnou. Musela trpět, víc než jsem trpěl v této chvíli já. Bylo mi to jedno, nechtěl jsem se tím trápit. Jenže to nešlo. Auto se houpalo, zpomalovalo a zrychlovalo, zastavovalo a rozjíždělo se, venku jezdila auta, vyhrávaly diskotéky, muži ve vanu mluvili, ale nic z toho jsem nevnímal. Měl jsem neskutečnou depresi, která připomíná strach před maturitou kombinovaný s hladinou adrenalinu při prvním bungee-jumpingu. Deprese mě pohlcovala. Z mého dumání mě probralo až Zakovo požďuchnutí. Zvedl jsem hlavu z dlaní plných slz a podíval se na něj.

„Neboj, Marty,“ řekl svým klidným hlasem Zachary, „Don Lusinghieri ti neudělá nic špatného jako třeba, co udělal těm dvěma chlápkům. Toho se bát nemusíš. Nejspíš tě čeká zajímavý život.“ dodal nakonec s úsměvem na rtech. Mohl mít okolo dvaceti, ale i to bylo moc. Nejdivnější na tom bylo, že se svou poslední informací, kterou mi řekl, měl v podstatě pravdu.

  

IV

 

Těch devět let, co jsem u Dona Lusinghieriho pracoval se stalo nespočet věcí, příběhů, o kterých si s přáteli popovídáme v hospodě, ale jsou zde i příběhů, kterých se radši vyvarováváme. Popisovat, každou příhodu, co se mi za těch devět let stalo, by bylo na strašně dlouho. Jistě máte čas, ale já jej moc nemám. Rychle mi ho ubývá. Pomyslným přesýpacím hodinám mého času pomáhám a velmi rád. Pitím a cigaretami. Čas od času i doutníky, ale to je vše.

Když si vybavíte, jakým životem jsem žil, řekli byste si, že beru drogy. Jenže já a tohle svinstvo jsme si nikdy nepadli do oka, respektive do krve, nosu nebo úst. Když jsem viděl tolik mladých lidí, kteří čím dál tím mladší zkoušejí drogy, tak mi z toho bylo zle. Pervitin, heroin a LSD se staly drogami numero uno. Nemuseli jste chodit ani moc daleko a hned jste viděli bandu pankáčů nebo mladých hovad, kterých bylo nespočet, jak si píchají s milostným pohledem v očích jehlu od žíly, jako by nic jiného nemilovali více. No prostě jen z pomyšlení na to, že bych si měl píchat jehlu do žíly a k tomu dobrovolně, mi bylo zle.

S Donem Lusinghierim jsem si rozuměl hodně dobře. Měl jsem ho rád jako otce a on mě bral tak trochu jako syna. Neměl jsem nic proti němu a on neměl nic proti mě.

Já a Zachary jsme byli velmi dobří přátelé. Byl o osm let starší. Pro některé je to mnoho, ale pro nás to bylo jako několik minut mezi našimi narozeními a byli jsme jako bratři. Všechno jsme dělali spolu. Když se šlo z někoho vysypat peníze za to, že nesplatil Donu Lusinghierimu činži, šli jsme spolu. Bylo potřeba vyhodit něčí barák do vzduchu, tak jsme šli spolu. Když Zac chtěl jít do bordelu, no tak jsem ho v tom nemohl nechat samotného a šel jsem s ním. Byli jsme nerozlučná dvojka.

  

V

 

Bylo takové to obyčejné ráno, do kterého se probouzíte rádi. Víte, že ván nečeká nijak těžký den a tak si vychutnáte ještě pár chvilek ve své pohodlné posteli. Do oken mi svítily sluneční paprsky a dopadaly mi na špičky nohou. A ještě na nohy někoho jiného. V tom jsem si uvědomil, že mi na ruce spí dívka s hlavou složenou na mou hruď. Moc jsem si nevybavoval, kde jsem ji sbalil. Bylo mi to docela jedno, protože jsem byl ve věku, kdy si kluk rád užívá. Najde si přes večer známost, svede jí a vyspí se s ní. A ráno ji odkopne. Většinou se takhle chovali všichni singles ve městě. Stejně jako já se chovalo několik tisíc mladých lidí, kteří si v Harvester city chtěli užívat a nevázat se.

Volnou rukou jsem ji chytil, trochu nadzvednul a druhou ruku uvolnil. Jí jsem pomalu položil zpět. Mírně se zatřásla a protáhla, aniž by se vzbudila. Její krásná tvář lemována dlouhými blond vlasy mi připomněla matku. Celou tu dobu, co jsem pracoval pro Dona Lusinghieriho jsem se neodvážil ji navštívit. Netušil jsem ani jestli ještě žije, i když jsem doufal, že ano a že jí jednoho dne navštívím.

Oblékl jsem se, napsal krátký vzkaz pro krásku a nechal jí pár dolarů na stole. Vyšel jsem z hotelu, o kterém jsem ani nikdy neslyšel. Vypadalo to jako kdybych ho navštěvoval denně, protože mě recepční pozdravil.

„Dobré ráno, pane Taurisio, jak jste se vyspal?“

„Dobře, díky.“odpověděl jsem chraplavým hlasem, ale odkašlal jsem si a hned to bylo lepší. Nechápal jsem, proč mě oslovil pane Taurisio, ale to jsem teď nechtěl řešit.

„Vaše přítelkyně je ještě na pokoji?“ dotíral recepční. Zastavil jsem se a vrátil se k přepážce. Strčil jsem ruku do kapsy a vytáhl několik bankovek a podal je recepčnímu.

„Zaneste jí ... snídani a dezert,“ byla to krásná dívka, a proto jsem se jí chtěl odvděčit za jistě krásnou noc. Recepční natáhl ruku pro peníze, ale těsně než na ně dosáhnul, ucukl jsem.

„Jistě, pane Taurisio, můžete se spolehnout. Udělám to osobně, pane.“

Jeho podlézavý tón se mi nelíbil, ale v jeho šedesáti letech, které mohl mít na krku, jsem nepředpokládal, že by mohl té holce něco udělat. Recepční dokončil pohyb směřovaný k penězům a vytrhl mi je z ruky.

„Přeji krásný den!“dodal a zmizel za dveřmi.

„Dobrý den, přejete si?“ řekl pikolík, který během chvilky nahradil recepčního.

Byl velmi překvapený, když jsem se na patě otočil a vyrazil ven. Na chodníku jsem se pouze ze zvědavosti otočil a podíval na název hotelu. Royal hotel. No, moc královsky jsem se tam necítil. To si sice protiřečím, protože si z noci nic nepamatuji, ale i ráno mi stačilo, abych poznal, že s královstvím to nic společného nemá. Vzpomněl jsem si, že Royal hotel je až na druhé straně Harvester city, než má Don Lusinghieri svoji restauraci.

Chvíli jsem hledal své auto. Nikde. Alespoň na ulici nebylo. Ukradli ho? To není, možné vždyť tam mám profesionální bezpečnostní zařízení. Nejspíše je za hotelem na parkovišti. Zkusil jsem popojít o několik metrů dál a kouknul se za roh. Parkoviště a mnoho aut. Problém procházení celého parkoviště a hledání mého auta jsem vyřešil tím, že jsem si do kapoty nainstaloval obyčejnou rádiovou anténu, jenže její význam nebyl k tomu aby chytala rádiové stanice, nýbrž k tomu, aby mi dala najevo, kde je schované moje auto.

Z kapsy jsem vytáhl klíčky s dálkovým ovládáním, které nebylo větší než kravička sirek. Zmáčkl jsem červený knoflík. Chvilku se nic nedělo. Věděl jsem, že servomotory, které poháněly vysunování antény byly slabé, ale dosud jsem neměl čas si s nimi pohrát a vyvodit jim větší výkon. Zpoza několika desítek aut, někde uprostřed se pomalu vysouvala anténa a na jejím konci blikala oranžová LEDka. Opětovným zmáčknutím tlačítka se anténa zasunula a já vyrazil se svému miláčkovi.

Šel jsem kolem aut a prohlížel si je. Obyčejná auta všedních značek. Opek Kadet, Kia Picanto, Volkswagen Golf V a mnoho dalších. Byly zde i lepší autíčka: Škoda Octavia s působivě červenou barvou, sportovními ráfky a dvojitým výfukem nebo luxusní Maserati Quattroporte a hned vedle něj Mercedes-Benz SLK 55 v úpravě od firmy AMG. Nakonec zpoza většího Nissanu Pathfinder se vynořil můj miláček.

Toyota Celica. Sytě oranžová barva, šedavé ráfky 5Zigen Gravis 1, gumy Toyo tyres, spoilery nízko u země, přítlačné křídlo ve tvaru rohů, eyelidy – zastínění světlometu, využívající efekt lidského oka, kryté zadní světlomety, dvě velké sání v kapotě a nechybí ani pořádný tlumič výfuku, který překrásně zpívá už od tří tisíc otáček. Celý bok obydloval podlouhlý tribalový vinil. Kufr obydlen kvalitní repro-soustavou skládající se ze čtyř masivních reproduktorů a čtyři zesilovače Alpine, které dohromady dávají reproduktorům výkon tisíc wattů. Prostor kufru i motorového prostoru osvětlují pulzující neonové svítilny světle zelené barvy. Zespod auta jsou také neony stejné barvy, ty ale nevyniknou přes den a tak je využívám často. Přes tmavě oranžové skla nejde do auta ani vidět. Je to výhoda proti zlodějům. Aspoň tam nevidí. Sice sem do toho auta napráskal víc jak tři sta tisíc dolarů, ale zato jezdí náramně skvěle. Nejdražší je nejspíše repro-soustava a hned po ní dvd souprava, se kterou mi musel pomáhat Zachary, protože se svými zkušenostmi s auty by mohl pracovat i u formule jedna.

Přistoupil jsem k autu, naposled se rozhlédl a rukou chytil kliku dveří. A ona nikde. Musel jsem se zbláznit. Úplně jsem zapomněl na zavařené kliky dveří, které se otevíraly přes kontakt v klíčku. Po aktivaci tlačítkem se rozhučely servomotorky a pomohly dveřím, aby se vznesly a opsaly kruh, který měl střed u zrcátka. Nastoupil jsem a ručně jsem dveře zaklapl.

Byl jsem poučen několika ošklivými bouračkami a hned se připoutal šestibodovým bezpečnostním pásem. Instinktivně jsem nastartoval motor, zapnul mp3 přehrávač a tlačítky na sportovním volantu firmy Raid HP, který byl mírně poupravený, jsem sundal obě okýnka, protože v autě bylo horko.

Vyjel jsem na hlavní ulici a mířil na druhý konec města, do Lusinghieriho restaurace. Čekala mě alespoň třicetiminutová jízda. Bylo ráno a provoz v tuto dobu byl více jak příšerný. Centrum bylo věčně ucpané a nechtělo se mi čekat, než se protlačím na druhou stranu. Zvolil jsem jinou trasu.

„Dálnice“. Ty uvozovky proto, že to vlastně ani dálnice nebyla, a to hlavně ze dvou důvodů. Na této cestě kolem města Harvester city byly moc prudké zatáčky a ty nesplňovaly normy pro dálnice. A taky silnicí procházely další silnice a vytvářely tak křižovatku. Naštěstí světelné, protože bez semaforů by tady bylo denně několik tisíc rozbitých aut. Nikdo té cestě ale neřekl jinak než Dálnice, tak proč se neopičit.

Nechtěl jsem se loudat, a hlavně jsem si chtěl dát po ránu kafe a koblihu. Najel jsem na „dálnici“ a šlápl jsem prudce na plyn. Tachometr jsem měl upraven, tak že místo čísílek jsem neměl nic, pouze na obvodu rychlostní rysky bez čísel. Výraznou modrou barvou byla označena jen padesátka a devadesátka. V pozadí byl další tribalový znak, který byl červený na černém pozadí. Ručička teď běhala daleko od značky označující devadesátku.

Jel jsem svojí obvyklou jízdou, když mě mírně tížil čas. Pátý rychlostní stupeň a kolem čtyř tisíc otáček. Celica jela svižně, ostatně jako vždycky. Byla ve skvělém stavu. Stooktanový benzín jí prospíval vydatně. Ostatní mi raději uhýbali, i když se sem tam našel řidič, který jel svých předpisových devadesát a neuhnul ani kdyby za ním jela kavalerie policajtů. Tak jsem ho prostě objel a trošku jej pak poškádlil. Asi to ode mě nebylo pěkné, ale způsobil hromadnou nehodu. Sice nikdo nebyl zraněn nebo nezemřel, ale v sobě bylo asi deset aut. Nebudu raději popisovat, co jsem mu udělal, protože nechci mít v poštovní schránce soudní příkaz k dostavení se k soudu z obvinění „navádění čtenářů k tvoření hromadných nehod“.

 

VI

 

Dojel jsem na jednu z křižovatek, která bránila volnému průjezdu. Naskočila červená a zrovna dneska se mi nechtělo platit pokutu za to, že jsme projel na červenou a tak jsem zastavil. Náhodou jsem byl v první řadě a hned vedle mě se postavil můj starý spolužák ze základky, Michael a jeho Fiat Bravo upravený v kitu od firmy RO_JA.

„Nazdar Miku!“ pozdravil jsem ho hned na to, co stáhnul okýnko.

„No nazdar, Marty!“ dodal poslušně Michael pozdrav.

„Tak co, jak se vede? Jak se vede Terri?“ Měli jsme několik vteřin na to než se v kolmém směru přemístí několik desítek aut a teprve pak nám naskočí zelená.

„De to chlape, Terri je v pořádku, jak se máš ty?“

„Nemůžu si stěžovat. Hele, už dlouho jsme nezávodili!“ nadhodil jsem nabídku, protože jsem věděl, že i Mike má závodnickou krev a rád si zazávodí v provozu. Mike si prohlídnul prázdnou silnici hned za křižovatkou.

„Kam jedeš?“ řekl a bylo jasné, že nabídku přijal.

„K Lusinghierimu na snídani.“

„Po dálnici,“ –všímáte si? Ani Mike nezůstává pozadu- „pak na Eveningovu a pak přes hlavní, co vede přes Downtown, doleva a pak už není jinak než pořád rovně. Přijímáš?“

„Tak to si piš, kamaráde!“ řekl jsem charakteristickým tónem člověka, který je připraven na závod. „Kdo přijede druhý, tak platí snídani.“

Oranžová. Oba jsme v tu chvíli tůrovali motory do nejvyšších otáček a ve chvíli, kdy naskočila zelená se stalo přibližně tohle. Motor jsem vytočil asi na čtyřiapůl tisíce otáček, povolil prudce spojku, kterou jsem před tím držel se zařazenou jedničkou a přidal plyn. Gumy trpěli ze všeho nejvíce a stěžovaly se pískáním. Akcelerace byla příšerně rychlá. Dlouho jsem nejel závod s tak dobrým jezdcem, chvíli jsme si jeli po boku, ale pak mě Mike předjel. Zatím mě to neštvalo, ale to mělo teprve přijít. Odbočili jsme na Eveningovu ulici a hnali to na plný plyn. Projeli jsme celý Downtown, i když tam měl Mike trochu problém s právě vyjíždějícím Peugeotem, kterého málem srazil v téměř dvousetkilometrové rychlosti. Na poslední křižovatce jsme oba otočili doleva, kde byla čtyřproudá obousměrná silnice. Mike křižovatku projel více vpravo, protože v protisměru v prostřednějším pruhu stála dodávka. Já jsem ale musel riskovat a objel jsem jí zleva, kde už vjížděla nějaká stará herka, které jsem se na poslední chvíli vyhnul a Michael jí objel zprava.

Dostali jsme se opět na stejnou úroveň a jeli jsme si bok po boku. Jenže nastal problém. Auto v mém pruhu. Mike mohl pokračovat dál. Já jsem musel buď zpomalit a zařadit se za něj a ztratit tak snídani, nebo to risknout do protisměru, kde sice nejezdilo mnoho aut, ale zkuste si jet byť rychlostí jen 30 km/h v protisměru. Je to sebevražda. V mém případě násobena pěti, protože jsem jel minimálně 150 km/h. Nakonec jsem se bezpečně dostal zpátky vedle Michaela.

Z ničeho nic Mike akceleroval tak prudce, že jsem na okamžik nechápal, o co jde, ale potom mi oba palce zaměřily k červeným tlačítkům na volantu s výstižným nápisem NOS. Láhve dusíku, pod sedadlem spolujezdce si daly záležet. Akcelerace, kterou provedla má Toyota se nedala vůbec srovnat s Mikeovou a ručička na tachometru se v tu chvíli pohybovala kousek před poslední značkou, která značila něco pod dvěstěšedesát kilometrů v hodině. Uviděl jsem parkoviště před Lusinghieriho bistrem a ještě jsem přidal. Mike se mi v zrcátku zase přibližoval, ale v tu chvíli už jsme byli u parkoviště Lusinghieriho bistra. Rukou jsem chytil ruční brzdu, prudce s ní trhnul nahoru, zároveň otočil volantem doleva a hned ručku pustil, auto udělalo dvojité hodiny tak jak jsem chtěl a nakonec jsem jel pozadu. To už jsem vjížděl na parkoviště a dupl tvrdě na brzdy a zároveň ještě jednou zatáhl za brzdu.

Brilantně jsem zaparkoval. Přesně mezi dva auťáky, které už tady stály. Desítky lidí, vystrašení pískáním pneumatik, které teď dostaly solidně zabrat, a chováním šíleného řidiče v oranžovém autě se teď otáčeli na mě a moji Toyotu. Mike jen pomalinku vjel na parkoviště a zaparkoval vedle mě.

Chvíli jsem nevěděl, jestli jsem opravdu udělal to, co jsem si myslel, že jsem udělal, nebo jsem měl jenom halucinace a prostě jsem na to parkoviště v klidu dojel a zacouval na místo. Když jsem vylézal z auta, tak bylo jasné, že se mi to nezdálo.

„Ty krávo, ty seš normální blázen, chlape!“ řval po mě Mike s úsměvem na tváři. „Nikdy jsem neviděl nikoho jet takhle šíleně. Wow. To bylo naprosto ulítlý.“

Byl z toho naprosto mimo a nepřestal o tom mluvit až do té doby, než ochutnal objednanou koblihu a bílou kávu, jejíž chutí byl unešený tak, že když šel na snídani, tak nikam jinam než k Lusinghierimu.

Vstoupili jsme a vybrali si jeden ze stolů u okna.

„To bylo neskutečný, jak si tady zaparkoval,“ opakoval už po několikáté, ale kupodivu mě to neštvalo. Od vedlejšího stolu se ozvali pozdravy a tak jsem je opětoval. Přišourala se k nám číšnice.

„Ahoj, Marty,“ pozdravila jejím krásným, jemným hláskem a připravila si svůj notýsek s propiskou.

„No ahoj, Kate,“ řekl jsem přívětivým tónem, když najednou Mike přestal mluvit. „Jak se máš dneska?“

„Jde to, dík za optání. Dneska s kamarádem?“ zeptala se, když se podívala na Michaela.

„Jo! Promiň... Kate Dooneová, Mike Zone. S Mikem jsme chodili na základku, ještě před tím, než...“ – chvíli jsem se odmlčel. Bylo to sice devět let, ale na to, co se mi tehdy stalo člověk prostě nezapomíná – „...no, však víš, co myslím, ne?“ dořekl jsem zkroušeným hlasem a doplnil jej pohledem, který, jak jsem doufal, dá najevo, že se o tom nechci bavit. Všimnul si jej Michael a doufal jsem, že si nerýpne, tak jak to měl v oblibě.

„Jasně, Marty,“ souhlasila Kate a nevyptávala se, protože všichni, co patřili k Donu Lusinghierimu můj příběh znali. Ne, že by kvůli vraždě otce vznikal nějaký silný skrytý respekt. Nic takového. Měli se mnou aspoň soucit a nemluvili o tom se mnou. A za to jsem jim v duchu děkoval. Chtěl jsem na to prostě zapomenout. „Tak, pánové, co to bude?“ navrhla, když jsme ani jeden dlouho nereagovali.

„Koblihu a bílou kávu bych prosil,“ řekl Mike, když viděl, jak neurčitě koukám ven z okna. Pak jsem se k objednávce přidal i já.

„Mě to samé. Díky.“

„Hned to bude, pánové,“ přihodila Kate nakonec a odešla.

„Pěkná holka,“ konstatoval Kate Mike, když byla dost daleko.

„No, chlapečku, tak vysoko bych nemířil,“ varoval jsem ho.

V tu chvíli vyšel ze dveří za barovým pultem muž. Svalnatý od krku až po kotníky a v ruce držel řeznický sekáček. Měl bílou zástěru, která měla celou snůšku krvavých skvrn. Hned, jak vstoupil do bistra tak mluvil francouzsky na číšníka za pultem. Rukama se oháněl sem a tam a sekáček v jeho ruce vypadal jako vražedná zbraň, kterou se chystá použít. Číšník se nijak nevyjadřoval, jen vstřebával řezníkovy poznatky.

„Kdo je tohle, prosím tě?“ zeptal se zase Mike, když řezník zašel zpět do dveří.

„Tak todle,“ pronesl jsem zvláštním tónem a umocnil jsem to vztyčeným ukazováčkem, jenž směřoval na ony dveře, „tohle byl otec Katherine.“

Mike na několik vteřin zmrznul, poté se otočil směrem na dveře, kterými vešel Katein otec, otočil se zpět a vydal zvuk, který se dal lovy popsat jako „Uhh!“.

„Todleto,“ řekl ukazujíc prstem na dveře, „udělalo tak pěknou holku. To si ze mě děláš srandu ne?“

Úmyslně to byla řečnická otázka. Já ani neodpověděl, jen jsem pokrčil rameny a koukal ven z okna. Za chvíli přišla Kate s táckem a dva talířky s koblihami a dvě kávy mezi nás rozdělila a zase odešla.

„Nechápu,“ vydechl Mike, když se podíval na Kate a přitom ji srovnával s jejím otcem.

„To neřeš. Ale radím ti,“ byl jsem té dobré duše a opravdu mu poradil, „nemotej se kolem ní. Ta je trochu luxusnější zboží, než ty si nemůžeš dovolit.

Řiď se podle rady starého kamaráda. Nechci ti odepírat tak krásnou holku, ale pokud nechceš skončit přibitý hlavou dolů za ohon a viset tak ze sloupu, tak bych ti radil že bys to neměl dělat.“ Vypadalo to sice, že si vymýšlím, ale i to se mi v mafiánské praxi stalo.

Mike byl chvíli v šoku, co mu to povídám, ale pak se zasmál. Pak o tom už radši nemluvil. Nejspíš tak nechtěl skončit.

Nenápadně k nám někdo přišel a stál u našeho stolu. Byl to Zachary.

„Marty, přijď potom dozadu, máme práci.“

Než jsem stačil říct aspoň ahoj, tak byl pryč. Doufal jsem, že to nebude žádný těžký kšeft. Dnes jsem neměl náladu na vymáhání peněz z nějakých lidí, které vůbec neznám. Sice jsem si ráno krásně zazávodil, ale přemlouvání lidí mi vždycky žralo energii. Mike se do toho raději nemotal. Když se mi při jedné naší náhodné snídani setkali u Lusinghieriho svěřoval, řekl mi, že se jednou připletl mezi mafiány a skončil v nemocnici se zlomenou rukou, zlomenými žebry, naštípnutou klíční kostí a otřesem mozku. Ležel v nemocnici tři měsíce. Nechápal jsem, co tam na něm tři měsíce dělali, ale vymlouvat jsem mu to nechtěl.

Dojedl jsem poslední sousto a dopil kávu.

„Miku, díky za závod a za snídani.“

„Není problém, brácho, někdy se večer stav na pokec,“ pronesl s plnou pusou Michael a podali jsme si ruce.

„Jasně, kámo, stavím se. Zatím se měj. A ještě jednou díky!“

„Čau, Marty!“ zavolal na mě Mike, když jsem mu mizel v zadních dveřích.

Procházejíce kolem Jacquesa, Kateina otce, jsem jej poplácal po zádech a pozdravil jej. Odpověděl mi něco ve francouzštině, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Prošel jsem chodbou kolem toalet a několika kanceláří a nakonec jsem vešel do té posledních.

  

VII

 

Don Lusinghieri seděl ve svém křesle za stolem a kouřil doutník. Na kraji stolu seděl Zac a v křesle vedle něj Lusinghieriho pravá ruka jménem Boris.

„Á, Marty,“ řekl radostně Lusinghieri, když jsem dovíral dveře, „takže jsme všichni. Borisi, máš slovo.“ Posadil jsem se do volného křesla a čekal na znění úkolu.

„Pánové,“ začal Boris a podíval se na Zaca a poté na mě, „vyskytl se nám takový malý problémek. Jeden z našich klientů, který je mimochodem náš minimálně pětinový příjem, se rozhodl neplatit, ale dál užívá našich služeb.“

Boris udělal chvilku pauzu, ať se nám to v tom mozku usadí. Došlo mi, že se mi můj sen, že se nic nebude dít, nesplní. Pokud jednu pětinu, tak to musel být Gravel Industries nebo Minnc Corporation. Gravel Industries, jak vyplívá z názvu se zabývala dolováním. Z té asi nebezpečí nehrozilo. Kdežto Minnc Corporation... kdyby jsme měli řešit problémy s nimi, tak to by bylo peklo. Nevěděl jsem o nich mnoho, ale i to, co mi o nich nedávno řekl Zac, mi stačilo, abych věděl, že s nimi nechci řešit problémy. Měli na starost rozvod plynu do domácností Harvester city a do okolí alespoň šedesáti kilometrů. Jejich minulost ale nasvědčovala tomu, že nemají až tak čistý rejstřík. A záznamy na něm přibývali alespoň třikrát, čtyřikrát do roka. Minnc Corporation opět vypustilo do ovzduší škodlivé látky nebo Ředitel Minnc Corp přistižen opilý s milenkou(z toho asi jeho manželka nemohla mít radost) a mnoho dalších nadpisů trůnily na titulních stranách denníků. Bylo jich mnohem více, ale nehlásaly nic pěkného. Bylo mi docela jedno, co noviny psaly. Zajímal jsem se o fotbalové zápasy, o box. Nadpisy Minnc Corporation jsem prostě přeskakoval. Hlavní bylo, že jsem věděl, že s nimi nechci mít nic společného.

„Minnc Corp?“ otázal se jednoznačně Zac. Když se takhle zeptal, bylo mi jasné, že přemýšlel o tom samém, co já.

Boris jen nevýznamně pokýval hlavou pro souhlas.

A sakra, pomyslel jsem si.

„Minnc Corp nám dluží,“ Boris trochu vyvedený z míry se kouknul do svých papírů, „dluží nám asi padesát milionů dolarů a nechtějí nám je dát...“

„To pro to mají asi dobrý důvod, že?“ zeptal jsem se.

„No to určitě mají,“ řekl šibalsky Boris a pokýval hlavou. „Zvýšily se daně a všelijaké poplatky, a tak jsme i my zvýšili cenu svých služeb. No a pro ně je to prý moc vysoká částka, aby nám ji mohli zaplatit.“

„A proto jsme nuceni je k platbě donutit,“ dodal rozhodným tónem Don Lusinghieri. „Musíte zajet do Minnc Corpu,“ pokračoval a bylo jasné, že mluví na mě a Zacharyho, „a domluvit se s nimi po dobrém. Pokud to tak nepůjde, tak po zlém. Proto, než vyjedete, tak se stavte k Alexandrovi.“

Oba jsme se zvedli a odcházeli jsme.

„Hoši,“ zastavil nás ve dveřích Lusinghieri, „Bůh vás provázej.“

Ani jeden jsme neodpověděli jen nasadili své „radostné“ pohledy a odešli.

„Doufám, že o tom kšeftu něco víš, protože mi o tom neřekli ani muk,“ oznámil jsem své seznámení s případem Zacovi.

„Neboj, brácho. Zvládneme to,“ ujistil mě Zac a vešli jsme do dalších dveří.

Alex seděl na pohovce a v ruce držel gameboye a hrál závody, protože to na něj co chvilku z reproduktorů někdo řval „Wrong way!“ nebo „You damage the tires!“ a různé hlášky, které se nedaly poslouchat. Nakonec si nás všiml.

„Och, nazdar, pánové,“ pozdravil pro začátek. „Tak, kam razíte dneska?“

Ptal se pokaždé, aby věděl, co budeme potřebovat. Vybíral dle potřeby a podle naší obliby zbraní. Na takový kšeft by „stačil“ dvojitý těžký kulomet a k němu malou bazuku a to jenom možná.

„Minnc Corp,“ ohlásil jsem pro změnu cíl naší mise já, „jdeme vymáhat prachy.“

„Hmm, tak to budete potřebovat armádu,“ pronesl se smíchem Alex. „Nebo bude stačit několik dobře vycvičených terortistů.“

Zašel do vedlejší místnosti, kde šlo poznat, že se přehrabuje ve věcech. Po chvíli přišel zpátky se zbraněmi. Stará známá, dobrá pumpovací brokovnice, kterou se dalo na jednu ránu sejmout hned několik chlápků. V druhé ruce držel moji oblíbenou karabinu M4A1. Zbraně položil na stůl a ze zásuvky stolu vytáhl dvě krabičky s nákresem velkých nábojů do brokovnice, z jiného šuplíku vytáhl několik náhradních zásobníků do emčtyřky.

„Tyhle máte na ty horší časy,“ vysvětloval Alexander. „Kdyby se něco nepovedlo“

Opět začal hledat v zásuvkách stolu. Vytáhl USP. Ruční zbraň, která prolomí ledy při každé přestřelce. K ní několik zásobníků a několik zařízení stejného účelu, ale dvakrát tak dlouhých, pro delší dávku střelby.

„Ta je pro tebe, Zacu. Pro Martyho tady máme specialitu, o kterou mě nedávno žádal. Řeknu ti, hochu,“ pronesl Alex ztěžka a cítil jsem, že s výrobou měl potíže, „že to stálo za to. Zkoušel jsem obě dvě. Nádhera, přesná střelba až do sta metrů. Naprostá bomba.“

Zašel zpátky do zadní místnosti a já se nemohl dočkat na svoje zbraně. Chvěl jsem se jako kdybych byl ve škole a čekala mě těžká písemka. Sice jsem do školy chodil jen čtyři roky a moc těžká škola tam nebyla. Aspoň jsem si myslel, že by to takhle mohlo být. A byl to strašný pocit. Alex konečně vyšel z místnosti ven a postavil se před svůj stůl. Držel velké pouzdro. A doufal jsem, že tam budou mé zbraně.

„Dal bych ti je normálně do ruky, ale takhle unikátní zbraně se těžko shánějí. A v tom pouzdře vypadají naprosto famózně,“ básnil Alex, ale už mě tím začal štvát. Těšil jsem se.

Pomalu otevíral poklop pouzdra. Dva kusy pouštních orlů hlavněmi k sobě. Firma Magnum si určitě dala na Desert Eaglech záležet, ale tyhle dva poupravené kousky zbraňovým mágem Alexandrem Dudkovskym se s originály vůbec nedaly srovnat.

Oba vypadaly stejně krásně. Jejich stříbrná barva jim zůstala a černý chránič pro ruku také. Měly prodlouženou hlaveň, asi o nějaké dva, tři centimetry, ale i ty dokázaly svoje – střelba byla nejen přesnější, ale i rychlejší. Později, když jsem mluvil s Alexem, říkal, že si pohrál i s vnitřkem zbrani a některé díly vyměnil, aby zbraň byla ještě silnější než dosud.

Jednoho orla jsem chytil do pravačky a potěžkal jej. Rukojeť měl hrubší než obyčejný Desert, ale to mu neubíralo na potenciálu. Byl o hodně lehčí. Kohoutek měl pozměněný tvar než originál. Zbraň nebyla nabitá. Alespoň prozatím.

Jeden ze čtyř zásobníků, ležících v pouzdře jsem vzal a zasunul do díry, kam patřil. Rychlým pohybem levé ruky, jsem pouštního orla nabyl a vehnal jednu kulku do komory. Zacílil jsem. Neměl jsem v úmyslu vystřelit, ale měl jsem z toho vždy dobrý pocit. Teprve teď jsem si všiml, že i můj Desert Eagle má prodloužený zásobník, tak o sedm osm nábojů.

„Skvost!“ vydechl jsem na Alexův výtvor.

„Věděl jsem, že budeš spokojený. Váží asi o kilo méně a tyhle zásobníky,“ máchnul nad pouzdrem, „mají místo standardních sedmi nábojů, nábojů patnáct. Pokud budeš potřebovat, mám i krátké zásobníky.“

„Určitě se budou hodit.“

Alex naházel několik  plných zásobníků na stůl a sedl si zpátky na pohovku a hrál dál na svém gameboyi. Ze stěny, kde vysely pásky s pouzdry pro pistole, nikdy jsem nezjistil, jak se tomu říká, jsem si jeden vzal a obepnul jím svůj pás. Zasunul na svá místa své pouštní orly a náhradní zásobníky našly místo v objímkách, na kraji opasku. Zachary učinil taktéž, s Alexovým svolením si vypůjčil jeho tašku, do které naskládal brokovnici, karabinu i krabičku s náboji a náhradní zásobníky.

Alex nám požehnal také na cestu a vyrazili jsme. Před bistrem jsme se zastavili.

„Kdo jede dneska?“ nadhodil jsem.

„Na dopravu tam je to vlastně jedno. Horší to pak bude s dopravou zpátky.“

Chvíli jsem převaloval větu v hlavě. Nedávala mi smysl a nechápavě jsem pohlédl na Zaca.

„Tam dojedeme a přijmou nás v klidu, když ale budeme odstraňovat, tak po nás půjdou. No a pak nám nezbude, než prchat v autě. A předpokládám, že nás nebudou jen honit, ale že nám taky uštědří notnou dávku projektilů. Ostrých.“

Uf. Pojede-li Zac, tak jeho Ferrari bude škoda. Mojí Toyoty asi taky, ale nevrazil jsem do ní tolik, co Zachary do Ferrari F550 Maranello. Rozešel jsem se směrem, ke svojí Celice.

„Pojedeme klidně mým autem,“  procedil skrz zuby Zac a jen idiot by si nevšiml toho, že by byl radši, kdyby nejel ve svém Ferarri.

„Pojď, prosím tě a nemel hovadiny,“ řekl jsem rozhodně a Zac se s oddychnutím vydal za mnou.

Nastoupili jsme a Zac hodil tašku na zadní sedadla. Chtěl jsem si možná naposledy poslechnout svou audiosoustavu.

„Možná je to naposledy,“ zopakoval jsem své myšlenky, „co si můžeme užít tisíce wattů. Mám tam něco pustit?“

Zac přikývnul. Přiznejme si jednu věc. I kdyby nepřikývnul, tak bych si i tak něco pustil. Prsty mi přebíhaly z tlačítka na tlačítko iPodu a hledal ty správné songy. Mašinka chvilku šrotila, ale pak polevila a spustila. System of a Down – Forest.

Otočil jsem klíčkem ve spínací skříňce a uvedl do chodu motor. Rozjel jsem se na silnici a vyjel směr Minnc Corporation. Shavo Odadjian řval ze všech koutů interiéru automobilu a monstrózní členové systémů jej doprovázeli na nástroje. Užíval jsem si možná poslední jízdu života ve svém krásném autě. Měl jsem z toho divný pocit. Ten se ale mísil s adrenalinem díky vysoké rychlosti auta.

  

VIII

 

Po pár minutách jsme přijeli k parkovišti Minnc Corpu. Otevřel jsem okýnko, protože najatý bezpečák stál u závory.

„Dobrý den,“ pozdravil a čekal na důvod návštěvy zdejšího parkoviště.

„Dobrej,“ ozval jsem se, „jedeme za ředitelem Minnc Corporation. Máme svolanou schůzku.“

„Na jaké jméno?“ nedal se odbýt bezpečák.

„Martin Freezing,“ představil jsem se mu. Člen bezpečnostní agentury si projel v počítači záznamy.

„Ano. Můžete jet, přeji hezký den,“ popřál a rychlým pohybem ruky mi zvedl závoru. Přeji hezký den mi připadalo jako déjà vu. Každý mi dneska přál hezký den. Už mi to lezlo krkem. Zaparkoval jsem kousek od výjezdu, ať nemusím příliš kličkovat mezi auty až budeme prchat přes bandou typů, kteří si to s námi budou chtít vyřídit.

Vyrazili jsme směr výtah. Kluk v liftu nás odvezl do patra ředitele a my vystoupili. U přepážky nás slečna poslala doprava. Cestou jsem si všiml únikového schodiště. Je to lepší úniková cesta, než se plahočit výtahem a když si jedete krásně dolů tak vám odstřihnou šťávu a co pak. Můžete jenom čekat než přijdou a rozstřílejí vás na cucky. Našli jsme dveře s nápisem Ředitel Hugo Newman a po zaklepání vstoupili. Chvíli jsme čekali na pohovce, než nás velmi milá sekretářka ohlásí.

Newmanova kancelář nevypadala chudě, ale k opravdové dokonalosti měla daleko. Několik pláten, které už od pohledu vypadaly jako laciné plakáty zasazené do rámů kazily celkový dojem. Newman seděl v luxusním koženém křesle a houpal se. Podali jsme si ruce, usedli a po zamítnuté nabídce kvalitních kubánských doutníků jsme se pustili do konverzace.

„Tak pánové, o co jde?“ Špatně skrýval svou překvapenost. Byl opřený v křesle, ruce opřené lokty o opěrky a polštářky prstů bubnoval o sebe.

„Nebyl jste seznámen s naším případem?“ Zac byl starší a měl o hodně více zkušeností a tak jsem ho nechal mluvit. Měl jsem zasahovat jen v problematických případech.

„Ale jistě, že byl,“ přisvědčil s úsměvem na rtech. „Jen mi připadá nesmyslná vaše návštěva.“

„Vskutku? A pročpak?“ Nikdy jsem neviděl se takhle Zacharyho chovat. Myslím, takto legálně. Jistě byly by chyba to po minutě řešit pistolemi, ale on to většinou jinak neřešil. Jinak jsem ho nezažil. Minnc Corp byl výjimečný případ, jak se zdálo.

„Ceny vašich služeb stouply více, jak o třetinu původní ceny. To je pro nás příliš. Takové finanční úlevy si nemůžeme dovolit.“ Bylo mi špatně z toho, co to tu mele za kraviny.

„Ale vy dál využíváte služeb Dona Lusinghieriho. Připadá vám poté divná naše návštěva?“ Dej mu Zacu!

Newman se dlouho rozmýšlel, co řekne. Prohlíželi si nás a pak se rozhodl jednat.

„Pánové. Je mi jasné, že Don Lusinghieri nejspíš není spokojen s tím, že mu neplatíme, ale v tuto chvíli nemůžeme zaplatit. Není z čeho.“

„To ale Dona Lusinghieriho vůbec nezajímá,“ řekl Zachary a poodhrnul si jednu stranu saka a odhalil zbraň. Asi to neuměl vydržet.

„Dobře, dobře. Dohodněme se.“ Vydatně měknul. Strach z rozstřelené hlavy ho stresoval do šílené míry. „Každý z vás dostane sto tisíc na ruku a vy přemluvíte Lusinghieriho, aby mi dal o měsíc delší lhůtu.“

„Dlužíte mu patnáct milionů,“ nedal se Zac a držel stále kamennou tvář. „Za další měsíc to bude milionů dvacet.“

„Ježíši, jak vám to mám jinak říct?“ vybuchl Hugo Newman. Chudák to neměl říkat. Zac neměl rád takový přístup. „Já ty prachy prostě nemám a mít je nebudu, chápete to?“

„Jasně chápu to,“ pronesl klidným hlasem Zachary, vstal, vytáhl pistoli, zamířil ji na Newmanovu hlavu a vystřelil.

Ozvěna výstřelu se nesla místností další vteřinu. Zac zasunul USP zpátky do pouzdra. Postavil jsem se do střehu a nechápavě na něj vzhlédl.

„Koledoval si o to!“ vysvětloval svůj čin a mírně pokrčil rameny.

„Bezpečnost, bezpečnost!“ ozval se hlas sekretářky ze stolu z krabičky interkomu. „V ředitelově kanceláři neznámý zvuk podobný výstřelu! Jsou to Lusinghieriho lidi. BEZPEČNOST!“ vykřikla a odvedle se ozvaly rychlé kroky a prásknutý dveřmi.

Zac zpátky vytáhnul pistoli a dal mi pohledem najevo, že bych si měl zbraně také vyndat a tak jsem tak učinil.

„Marty, jestli se dostaneme dolů, tak to bude v klidu. V tvojí Celice jim ujedeme za první křižovatkou. Drž se mě!“ dodal Zac a vyrazil z kanceláře ven, já mu v patách.

Šli jsme v klidu, pistole připravené k palbě. Potkali jsme několik vyděšených kravaťáků a několik sekretářek. Když nás uviděli, hned se rozběhli směrem od nás. Na křižovací chodbě, jsme pokračovali směrem k výtahu. Tam na nás už čekaly ozbrojené síly bezpečnostní agentury. Chlápci v kalhotách, modré košili, směšné čapce a pistolí v ruce.

„Ani hnout!“ řekl nejbližší bezpečák.

Se Zacem jsme se na sebe podívali, pohledy vrátily na své protivníky a jelikož jsme byli přesně před pultem slečny, která příchozí směruje, kam kdo chce jít, tak jsme každý skočili za jeden roh a za námi hned skákaly kovové střely. Když jsme oba padali na svou stranu uštědřili jsme jim několik kulek. Nestrefila nás ani jedna. Naše oponenty hned několik. Nakoukl jsem za roh. Z šesti jich tam zbyli tři. Jeden odskočil do nejbližších dveří, další se schoval za skříňku a poslední zůstal stát a byl překvapen ze svého štěstí, jak se mu vyhnuly kulky. Podruhé už takové štěstí neměl. Spolu se Zacem jsme jej smetli několika projektily a bezpečíka schovaného za skříňkou jsem sundal jednou dobře mířenou střelou přes skříňku. Tou projektil proletěl jako papírem.

Následovalo ticho přerušované voláním o pomoc posledního bezpečáka, který se schovával za otevřenými dveřmi. Zac i já jsme se zvedli a postupovali jsme pomalu podél zdi. Můj společník se zastavil s nataženou paží tak, že hlaveň jeho zbraně byla ve výši hlavy hned vedle vchodu. Doufal, že bezpečák je tak stupidní, že vystrčí hlavu, aby zhodnotil situaci. A věřím tomu, že kdyby věděl, jakou spoušť udělá rozstřelený mozek, tak by si vybral jiný způsob. A bezpečák to samozřejmě tak udělal. Na poslední chvíli se chtěl před hlavní schovat, ale Zacův ukazováček byl rychlejší. Nehorázný svinčík.

Postoupili jsme do dveří, jak jsem předpokládal. Je to lepší než, cestovat výtahem. To samé, ale napadlo posily, které si přivolal poslední člen bezpečnostní agentury. Jejich kroky dopadající na kovovou konstrukci schodiště vydávaly divný zvuk, který se linul až k nám nahoru. Můj společník změnil strategii. Vyčkával a přemýšlel. Znejistěl a bylo to na něm znát. Byl jsem rád, že to na něj v tuto chvíli přišlo, protože já nemít jeho, nevěděl bych si rady. Pokaždé když znejistěl, vyšel z něj nepřekonatelně dobrý plán.

Zac se obrátil na podpatku a vyšel zpět do chodby směrem k výtahům a jeden si přivolal. Následoval jsem jej. Nikdy jsem neměl připomínky, protože už jsem věděl, že jeho plán je geniální. Pouze jsem následoval. Otevřely se dveře liftu a kluk, jenž viditelně nevěděl o ničem a nevšiml si našich zbraní, se zazubil a zeptal se na patro. Zachary ho nekompromisně vyhodil z výtahu až  ten maník z výtahu zakopl a svalil se na zem mezi mrtvoly. Nastoupili jsme a místo toho, abychom jeli přímo do garáže, jeli jsme do přízemí. Genialita plánu mi začala být jasná.

Zachary počítal s tím, že policajti budou čekat v garáži před výtahem a vyčkávat na jeho příjezd. Jenže nikdo nepřijede. Výtah se zastaví o patro nad nimi. To už jsme ale vycházeli z liftu a z budovy procházeli hlavním východem a do garáže šli pěšky. Bezpečák od závory byl už pryč. Všiml jsem si těch policajtů, kteří stojí pod dveřmi výtahu a pořád čekali. Zac i já jsme šli klidnou chůzí, aby nás nepoznali.

„Pánové!“ zavolá na chumel Zachary těsně před tím, než vlezl do auta. „Nečekáte náhodou na nás?“ Provokativně zamává rukou ve které držel pistoli a nastoupil.

„No nevím, jestli to bude sranda?“ obával jsem se budoucnosti.

„Neboj,“ vydechuje Zac. „Ty hovada nemají tak rychlé auta jako ty.“

  

IX

 

Vyjeli jsme a policajti se zbraněmi v rukách běželi za námi. Najeli jsme na cestu a museli objet několik policejních lincolnů. Šlápl jsem víc na plyn, protože policajti už nastupovali do aut a rozjížděli se za námi. Docela slušně akcelerovali a řítili se za mnou. Jel jsem asi stodvacítkou a potkal jsem několik aut, provoz nebyl nijak hustý. Lincolni mi byli za zády a tak jsem pořádně dupnul na plyn. Smažil jsem to skoro dvoustovkou přes dlouhou několikaproudou Garden street, ale policajty se mi nedařilo setřást. Sice jeden naboural do nějakého civila, ale i tak za mnou jelo aspoň sedm aut.

„Okamžitě zastavte!“ řve na mě hlas z megafonu ze střechy auta v první řadě, ale hlasná trouba se klimbá na jednu a hned zas na druhou stranu. Odpor vzduchu mu dává zabrat. „ZAST...“ Prásk. Druhé auto dostalo megafonem do předního skla a chaotický řidič policejného vozu nezvládl řízení. Další dva do něj vrazili a už se nesnažili ani rozjet.

Odbočil jsem směrem do města, do hustšího provozu. Nedařilo se mi je setřást. Se vší vůlí a snahou jsem objížděl auta v mém směru vozovky a snažil jsem se na každém manévru získat alespoň několik metrů navíc, ale marně. Kouknul jsem do zpětného zrcátka. Lincoln, který se držel přímo za mnou řídil taky mladý kluk jako já. Hustý knírek a černé brýle. Úsměv na rtech. No uvidíme, jestli se budeš smát i tomuhle.

Následovala křižovatka. Na světlech trůnila červená. Mihnul jsem pohledem na obě strany. Nemohl jsem zastavovat. Vpravo bylo volno. Vlevo tahač s nákladem. Mírně jsem zpomalil. Jestli jste někdy hráli Need for Speed – Most Wanted, tak už určitě víte, co jsem hodlal udělat. Řidič lincolnu za mnou si to také uvědomil a přidal. Byl mi skoro za zadkem.

Tahač vjel do křižovatky. Ani si nás nevšiml a jel dál. Mířil jsem mezi nápravu korby a tahač. Moje Celica se tam vešla ani neškrtla, ale lincoln byl vyšší. Podjel, ale už se za mnou neozývala otravná houkačka z policejního vozu. Tu vzala s sebou korba tiráku. Někteří policajti se vybourali na křižovatce, ale pořád zůstali dva včetně auta s řidičem s knírem.

Zajel jsem do úzké uličky, která končila velkou opuštěnou halou. Mezi domy bylo nehorázného harampádí a bral jsem ho s sebou. Auto trpělo. A já sním. Lincolny jeli za mnou. Teď už ve větší vzdálenosti. Než přijeli do haly, stačil jsem zaparkovat. Zac i já jsme vystoupili a schovali se. Zac stačil vytáhnout karabinu, ale na brokovnici už nezbýval čas, policajti už vjížděli do haly. Zac se schoval v jednom rohu haly chovaný za stolem a já v druhém rohu v šeru za betonovým sloupem.

Policajti vystoupili a tasili automaticky zbraně. Celicu určitě uviděli, ale teď ji nechali.

„Vylezte. Víme, že jste tady schovaní. Vyjděte s rukama nad hlavou a nic se vám nestane!“ Nejspíš mluvil jejich šéf, alespoň měl panovačný hlas.

„A když ne?“ ozval se odevšad Zacův hlas.

Kapitán mužstva byl už naštvaný. Ráno neměl kafe a to byla chyba. Měl špatnou náladu a tak několikrát pokusně střelil do mojí Toyoty. Jeho poslední rána musela být buď nehorázná náhoda nebo uměl mistrovsky mířit. Kulka si našla benzinovou nádrž a auto se vzneslo o několik centimetrů nad zem. Ocitlo se v plamenech. Nejdříve jsem nevěřil svým očím.

„Ty kurvo!“ řval jsem na policajta a v očích se mi lesknul plamen z mé Toyoty. „Ty zmrde, víš kolik mě to auto stálo?“

„Když ne?“ řekl jako by si nevšímal mojí poznámky. „Tak pak dostanete pár kulek a půjdete pod drn. Bez pohřbu.“ Dnešní pohřební systém upadal a na nějaké mafiánské chudáky nebyl čas. „Tak tedy? Vyjdete nebo ne?“

„Ani náhodou!“ Byl jsem to já. Byl jsem nabuzený na monstrózní přestřelku a v tu chvíli mi bylo jedno jestli to přežiji či nikoliv.

Ozvala se střelba. Byl to Zachary a jeho karabina M4A1, kterou vystřílel všech třicet nábojů, které pojme zásobník. Přidal jsem své Desert Eagly a kropil jsem policajty notnou dávkou střel. Několik jich na první zátah padlo, ale ostatní se schovali za auta a někteří za plechové skříně, které tu zůstaly z minulosti. Schoval jsem se a vyměnil zásobníky.

Na mé straně bylo šero a nešlo by mě vidět, řekl jsem si. Musel jsem to zkusit. Vyrazil jsem podél zdi a doufal, že mě neuvidí. Policajti zatím věnovaly střely mé staré pozici a Zacharymu. Doufal jsem, že bude v pořádku. Dorazil jsem na své místo a vyčkával jsem. Zac je pokropil několika střelami a opět se schoval. Postavil jsem se a natáhl ruce a zamířil na své protivníky. Připravovali se na další sadu výstřelů směrem na Zaca, ale místo toho jsem jim daroval obří dávku ze svých pistolí. Zůstali dva. Rychle jsem se schoval za sloup a čekal na výstřely. Nepřišly žádné. Ani ze strany policistů, ani od Zaca. Stalo se mu něco? Mám se na něj jít podívat? Když půjdu tak mě policajti uvidí a zastřelí mě. To nemůžu riskovat. Vytáhl jsem jeden zásobník. Zbyla mi jedna kulka. Pro jistotu jsem se podíval i do druhého zásobníku. Nula. Ani jeden náboj. Volnou zbraň jsem zasunul do pouzdra. Druhou jsem ještě nabil a poslal poslední náboj do komory a zbraň taktéž zasunul do pouzdra.

Vzpomněl jsem si na kurzy kung-fu a já nevím čeho všeho, do čeho mě Lusinghieri nutil chodit, prý jestli se chci stát členem jeho mafiánské bandy. Ted mi to bylo vhod. Vzdám se a tím přinutím fízly, aby přišli ke mě a dám jim nakládačku. Vstal jsem, ruce dal nad hlavu a přešel skoro do prostřed haly se slovy: „Nestřílejte, nejsem ozbrojen!“ Oba dva na mě mířili cédevadesátkami.

„Kde máš zbraně?“ zeptal se jeden. Spouštěl jsem ruce, abych mohl ukázat své dva miláčky. „Pomalu, hochu! Hlavně pomalu!“

Ukázal jsem je a ten druhý ke mě přišel. Díval se mi pořád do očí a přitom mi vytahoval zbraně z pouzder a hodil každou daleko ode mě nalevo i napravo. Jenže jsem zapomněl na orla, který má v komoře náboj. Chtěl jsem ho využít později. Teď jsem byl v háji. Policajt, který stál u mě a vytahoval mi zbraně měl svěšenou C90 na zádech. Rychlým pohybem jsem mu vytáhl policajtskou beretu, chytil ho pod krkem a namířil mu na spánek.

„Odhoď zbraň,“ řekl jsem nekompromisně. Sundal jsem mu cédevadesátku ze zad a hodil ji daleko od nás. Druhý policajt, stojící u auta pomalu odkládal pistoli na zem.

Policajt v zajetí mě ale překvapil. Vysmekl se mi ze sevření ranou loktem do břicha a pěstí do tváře. Bereta mi vyklouzla a spadla pod nás. Vpálil mi ještě jednu ránu pěstí. Další jsem už vykryl. Druhý policajt místo toho, aby sebral automat a pohrozil mi výstřelem, se rozběhl k nám a už mě mlátili oba. Ale nenechal jsem se. Stáli téměř vedle sebe a díky tomu jsem mohl vnímat oba. Byli dobře vycvičeni. Sebeobrana se k policajtovi hodí. Sice ne tomu, který má kolem pupku čtyři pneumatiky Michelin, ale těm nabouchaným policajtům. Tihle dva patřili k těm nabouchaným.

Rána pravačkou, kontra úder nohou, vykrytí paží a rána kolenem. Nikdy jsem nebojoval se dvěma najednou. Už při boji jeden na jednoho to šlo strašně rychle, ale teď to byl masakr. Rychlost, jakou jsem vnímal kopy a údery rukou a vykrýval je byla neuvěřitelná. Sám ze sebe jsem měl radost.

Jednoho příslušníka policie jsem přehodil na záda a rychlým kopem jsem mu zlomil vaz. Druhý byl překvapený a zlostí na mě vyskočil. Udělal jsem pod ním kotoul a zručně jsem chytil svého Deserta a pohotově se zvedl a zacílil přímo ně něj. Chtěl se na mě zezadu vrhnout, ale když uviděl před sebou hlaveň mého miláčka, zastavil se.

„Je mi líto,“ rozloučil jsem se s ním a zmáčkl spoušť.

Nic. Kohoutek jsem pro jistotu zmáčknul ještě jednou, ale nevyšla rána. A sakra, prázdný zásobník.

„Oops.“ Ale to už se na mě týpek řítil a zbraň mi ukopnul, i když mi byla k ničemu. Dalšímu kopu jsem se vykryl saltem vzad a kopnul ho tak nohou do brady. Spadnul na záda. Takovou tou fintičkou, kdy se člověk překulí na záda a pomocí rukou a švihu, se dostal na nohy. Stáli jsme chvíli proti sobě a oba jsme vyčkávali.

„Seš dobrej,“ řekl jsem mu po pravdě. „Jenže já jsem lepší.“

Podíval jsem se asi dva metry vedle něj, kde ležel můj druhý pouštní orel. Ten nabitý. Ode mě byl dobré čtyři metry. Podíval se tím směrem, pochopil, že chci po něm skočit, a podíval se mým směrem. Rozběhl jsem se ke zbrani, ale on bal rychlejší. Sebral pistoli ze země a působivou otočkou na mě zamířil. Přímo do srdce. Neměl jsem ani vestu, abych se před takovým maníkem chránil. Podíval jsem se mu do obličeje.

Uvědomil jsem si, že to byl ten mladý řidič lincolnu, který nás se Zacem pronásledoval. Jeho tvář už nezakrývaly brýle. Měl pronikavé hnědé oči. A to jak se na mě jimi díval mě přivádělo do příšerného stavu. Vzpomněl jsem si na svou minulost, na své třetí narozeniny, na smrt svého otce, na to jak mě Zac několikrát zachránil při kšeftech. Koukl jsem se na visačku, kterou měl policajt na levé kapse. John Pool.

„Ty seš taky dobrej,“ konstatoval Johny, „jenže zabiju tě já!“

„Hej!“ Oba jsme otočili hlavu. PRÁSK.

Johny se skácel k zemi, jako pytel brambor. Zac stále držel v levé ruce beretu, z které se ještě kouřilo. Odhodil ji a chytil se za pravou ruku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.

„Jo...no...díky,“ vysoukal jsem ze sebe. „Co máš s rukou?“

„Škrábnutí.“ Škrábnutí, které prošlo pod kůží a naštěstí netrefilo kost, jak poté konstatovali lékaři.

Do Lusinghieriho bistra jsme se dostali taxíkem.

 

X

 

Za dva měsíce později

 

„No nevypadá lépe, než ta tvoje Celica?“

„Musím přiznat, Zacu, že se nám to povedlo,“ popisoval jsem výsledek naší dvouměsíční práce dnem i nocí.

Stála před námi Honda Civic v černé barvě. Červené neony umocňovaly krásu výsledku na druhou. Spojlery, průduchy v kapotě a emtrojková zrcátka spolu s přítlačným křídlem nechyběly. Mnoho úpravami prošlo moje nové autíčko díky mojí a hlavně Zacově práci. Bylo překrásné. Sedačky Recaro mi padly jako ulité. Nasedli jsme, abychom vyzkoušeli, jak jede. Nechtěl jsem si ho hned zničit a jel jsem pomalu, i když mi to nedalo a ve městě jsem jel něco přes sto dvacet. Směr Lusinghieriho bistro.

Bylo k večeru, a proto nás už z dálky volal neonový nápis našeho cíle. U jednoho VIP stolu seděl Don Lusinghieri a Borisem. Já i Zac jsme přisedli.

„Dobrý večer, pánové,“ přivítal nás Lusinghieri.

„Zdravím, Done Lusinghieri. Alexi.“ pozdravili jsme podobně Zac i já.

„Mám skvělou zprávu,“ chlubil se Lusinghieri. „pověz jim to, Borisi.“

„Minnc Corp,“ -už jen to jméno mi dělalo špatně, to jméno mi pořád dělalo špatně-  „nám zaplatilo dluh, který nám dlužil a přiložil nějaké úroky navíc.“

„No není to skvělé?“ zazubil se Don Lusinghieri.

„Super,“ pochválil jsem.

„Bomba,“ dodal Zac.

„A to díky tobě Zacu a samozřejmě tobě Marty,“ chválil nás Lusinghieri a Zac se začervenal.

„Děkujte tady tomuhle,“ říkám ukazujíce na Zacharyho, „tady ten mě přiměl před devíti lety, abych jel s ním! Měl jsem prostě štěstí v dětství.“

„Ale nech toho,“ vyblekotal Zac, který byl červený jako rak.

„Je to tak, Zacu, to nezapřeš!“ dodal jsem.

„Oba dostanete svůj honorář ještě jednou, za dobře provedenou práci. Ale ty, Marty,“ řekl Lusinghieri tajuplným tónem, „dostaneš ještě jednu odměnu.“

Kývnul směrem k první kóji, ve které seděla nějaká osoba. Tázavě jsem si prohlédl pohledy všech tří přísedících a všichni se usmívali. Trochu neochotně jsem se od stolu zvedl a přešel k prvnímu stolku. Seděla tam nějaká žena a skláněla se nad hrnkem kávy.

Všimla si mě. Zvedla hlavu a pohlédla na mě svýma modrýma očima. Její tvář jsem poznal ihned a to nejen díky jejím krásně blond vlasem kopírujících její tvář. Byla to má matka. Usmívala se. Asi mi za těch devět let odpustila, ale v tu chvíli jsem propadl opět v pláč. Přisedl jsem k ní, objal jí a hlavu jí položil na rameno.

„Matko, omlouvám se.“ Doufal jsem, že mě příjme zpět.

„Marty, zlatíčko. Už je to v pořádku.“

Povídali jsme si celou noc.

  

 

Dodatek

 

Původně se tato povídka jmenovala Štěstí v dětství, jenže když jsem ji zkušebně nechával číst mé matce, tak název nepochopila. Vyložila si ho jinak, než jsem zamýšlel já. Myslel jsem to v tom smyslu, že Marty nezůstal na ulici, ale že jej k sobě vzali aspoň Lusinghieriho lidé. Ne, jak myslela má matka, že konečně zabil svého otce, tak jsem to opravdu nemyslel. Proto jsem povídku přejmenoval na (Ne)Štěstí v dětství, aby bylo jasné, že jsem to nemyslel nijak zle. Šlo mi jen o to, že se Marty nestal bezdomovcem.

                                      Tomáš Nois



Poznámky k tomuto příspěvku
Bell (Občasný) - 30.3.2006 >

nadávek, které ho pořád potkávali - ty nadávky - ly

Časem ale dozněly jeho činy  - krkolomná věta - nějak změnit

pokoji s jedním plným jídla -nedává smysl  - asi tácem

Když nebyl tak matku zmlátil - ???

 

Podívej, takhle - fakt jsem měla snahu to přečíst celé, ale těch chyb a vět, které nedávají smysl je moc a já bych se sem ani nevešla s poznámkami. Takže má rada zní - porozně přečíst a opravit. Seškrtat zbytečné věty. Je to zbytečně popisné a dlouhé.

 

Ten příběh sám o sobě je bezvadný a dá se z toho udělat dobrá a silná povídka - ale zapracuj na tom. Pokud se ti to nepodaří zestručnit (blbé slovo) tak ji rozděl na dva díly. Strhneš- li čtenáře, tak si pokračování nenechá ujít. Já si myslím, že by se obsah dal šeškrtat hodně. Je škoda to téma zahodit. Tož asi tak. Makej


<reagovat 
Tomáš Nois (Občasný) - 30.3.2006 > Diky za kritiku...pokusim se nějak zapracovat. Neslibuju nějaký super uspěch. Je to téměř moje prvotina...sice měl jsem jednu povídku, ale to byl shit...ale i tak díky za snahu, žes to přečetla...fakt odceňuju...dik
Tomáš Nois
<reagovat 
hajka (Občasný) - 31.3.2006 >

ahoj, vicemene spoustu veci uz rekla Bell, skrtala bych a to pomerne razantne, navic obcas to pises scenarovym zpusobem, nenechavas na ctenari, aby si obraz dotvoril sam, obcas vletis do liceni, coz se s povidkou tohohle razeni neshoduje, obcas pouzivas soucasne pocity a slovnik u desetileteho kluka, coz ti asi nejni a je to krkolomne...

obcas az moc mravokarne, odstavec s tim, ze nezacal fetovat a duvody proc...

nektere vety i odstavce nesmyslne...pozor na interpunkci, ale s tim ma problem kazdej...:o))) a hlavne lip to vidi ten druhej...:o)))

 

ale jinak povidka neni spatna, co se nametu tyce, pokud bys proskrtal a zbytecnyma recma nezpomaloval akci, tak se i hezky sype a cte...:o)))

 

takze za 4 klidne, petka a decko urcite casem, potrebujes se jenom trochu vypsat...pokud skutecne temer prvotina, pak hodne dobra...

 

posilam ti ve zprave podrobnejsi rozbor prvnich peti stranek, abys pochopil, co mam na mysli tim skrtanim, licenim a zjednodusenim....


Body: 4
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 31.3.2006 >
Body: 2
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 31.3.2006 > ne, nemám tolik času, příště zkus publikovat po max. dvoustránkových kapitolách, abys měl vůbec šanci, že si to víc lidí přečte
<reagovat 
WhiteShadow (Občasný) - 1.4.2006 > I. a II. kapitola dost dobrý..Už teď můžu říct, že tvé vypravěčství je na vysoké úrovni.
III...-tak se mi zdá, že se tady někdo nechal inspirovat filmem Road to perdition, ale možná, že ne, ostatně co na tom?
"Kdyby věděli, co je v následující chvíli čekalo, nešli by si prostě sednout do auta."..tahle věta tam nepatří.
Měl jsem neskutečnou depresi, která připomíná strach před maturitou kombinovaný s hladinou adrenalinu při prvním bungee-jumpingu...-tenhle experiment nepovažuju za moc zdařilý
IV.-"se stalo nespočet věcí, příběhů, o kterých si s přáteli popovídáme v hospodě"..tohle se do mafiánského prostředí taky moc nehodí..
"Když jsem viděl tolik mladých lidí, kteří čím dál tím mladší zkoušejí drogy, tak mi z toho bylo zle."..tohle taky není moc mafiánský, obzvlášt z retrospektivního pohledu...
...No teď víc nestíhám..Snad se vrátím..Vydím to tak na 4 body- máš co nabídnout a taky máš co pilovat, ale veskrze se mi to líbilo..
P.S.- jinak doporučuju povídku rozhodně nedělit a nezveřejňovat po kapitolách. No a co, že je to dlouhé, když je to kvalitní, tedy může být kvalitní..
Rozdělování se mi neosvbědčilo. Přeju hodně inspirace. S pozdravem Stín..

Body: 4
<reagovat 
Tomáš Nois (Občasný) - 1.4.2006 > Díky za vaše připomínky...zkusím z těch poznámek něco utržit a poupravit...beru si to k srdci a slibuju že se zlepším a povídku poupravím...
<reagovat 
Anonymak (Občasný) - 1.4.2006 > koukám, že autor hodně hraje counter-strike a sérii NFS(((:

...to co tu psali bell a další sedí, zkusím to popsat trochu jinak.
píšeš fakt dobře, dokážeš čtenáře strhnout, je to dobře vymyšelný; ALE
ztrácíš v pasážích, kde se snažíš o hlubší profil postav, nemáš propracovanou psychologii - všechny postavy trpí komplexem "jednoho člověka" - tzn. že se chovají a mluví podobně. znám to moc dobře, dá se říct, že to dělám občas taky(: akční scény by chtěly hodně zkrátit, nebo spíš do nich narvat víc děje - zkoušíš to tím, že se rozepisuješ, ale ztrácí to na akčnosti, méně je někdy více.
ale jinak líbí, má to hlavu a patu, i když u takhle dlouhé povídky bych uvítal lépe vymyšlený konec a ne jenom policejní honičku a obyčejné shledání s matkou po letech. takže článek hodnotím za 3, ale dávám D, protože za přečtení to stojí.

Body: 3
Doporučil 
<reagovat 
Anonymak (Občasný) - 1.4.2006 > >>V ředitelově kanceláři neznámý zvuk podobný výstřelu<<
- hehe, ještě tohle - fakt mě to rozesmálo(:
na podobný věci si dej bacha, tohle se fakt blbě píše ale je lepší necha sekretářku jenom do interkomu zařvat "Pomoc, bezpoečnost" než vyplodit takovouhle howadinu(((:
<reagovat 
 Bell (Občasný) - 1.4.2006 > Anonymak> Chce to jen se trochu vypsat to příjde, neboj
<reagovat 
 Anonymak (Občasný) - 3.4.2006 > Bell> to je jasny, časem... za některý svoje výplody z ranného věku se do dneška stydim((:

<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter