O. K…, povím vám teď příběh. Můžete si myslet že není skutečný, můžete to vyslovit i nahlas. Ostatně co na tom? Je jen jedním z mnoha. Ne však pro mě. Něco vám řeknu – je tak skutečný, jak jen může být. Jak to mohu vědět? Já tam byl také. Dýchal jsem ten samý vzduch,…k čertu,..Já volal, křičel, mával, smál se i plakal. Viděl jsem všechno a nejen to.., Já to prožíval.

Je to silná káva tohle všechno, je to tragédie…a přece tento příběh podněcuje radost hluboko v mém srdci. A proč? To já nevím..., vážně ne. Možná odpovíte vy, protože bez vás nejsem úplný.

Jsem všude tam, kde rozsvítí se lampa, kde sluneční paprsky pročísnou beztvarou temnotu. Jsem hned vedle. Většinou tiše a pokorně.., jsem pozorovatel i tvůrce…

Jsem Stín.., váš Stín…, navždy…

Prolog - podzim 2005 Zlín//:

Byl to teplý podzimní den. Na všem se odrážely dominující barvy listí - oranžová, oranžovočervená a místy fialová. Sluneční záře byla tlumená mohutnými

mraky vysoko nad městem. Takto odfiltrované světlo vytvářelo podivuhodnou atmosféru - jakoby z jiného světa. Každou chvíli si nějaký paprsek našel cestu skrze mraky a jasně viditelný kužel světla se pak dotkl země, aby tak ještě zvýšil ten prazvláštní nádech dne, který nemusel nikomu dávat smysl. Tedy téměř nikomu.

          Policejní vůz značky - Škoda Octavia projížděl předpisovou rychlostí po Dlouhé ulici města Zlína. Na zadních sedadlech vedle eskortovaného mladíka seděl z každé strany jeden policista. Občas nějaký z nich upřel na mladíka zvídavý pohled. Hledali něco, cokoliv čím by mohli poodhrnout nepříjemný závoj nevědomosti, něco, nad čím by se mohli večer pobavit s přáteli v oblíbeném podniku. Jakkoliv začínal být tento případ známý (média udělaly své), tak nikdo nevěděl nic. Byly to jen spekulace a dohady.

          Chlapec nepromluvil. Poslední 3 dny a 3 noci strávil ve vyšetřovací vazbě pro podezření z vraždy. Přesně takovou dobu totiž potřeboval vyšetřovatel než pochopil, že takhle to dál nepůjde. Nezdálo se, že by mladík pociťoval sebemenší diskomfort v izolované místnosti mezi 4 holými zdmi s jedním lůžkem vypleteným kovovou síťovinou. Vlastně se nezdálo, že by mu vůbec kdy mohlo něco vadit. Malá kamera u stropu nad vchodem vracela stále tentýž obraz - jak sedí na zemi s koleny přitáhnutými k obličeji, dívá se do zdi protilehlé a hluboko v něm se odehrávají vzdálené němé dialogy, čemuž nasvědčovaly pouze pohyby rohovky a občasné potřesení hlavou.

          Auto zastavila červená na křižovatce mezi bankou a městským divadlem. A pak se to stalo znovu. Sluneční světlo si na okamžik probojovalo cestu skrze oblaka a ozářilo krajinu. Tělem chlapce projela mučivá bolest. Záblesk světla mu přinesl vzpomínky na ty sluncem prostoupené dny, na šumění trávy na vrcholku hory, na jeho smích, na její smích, i na to, co se stalo potom. Znatelně sebou cukl, čímž zalarmoval oba policisty.

          Bylo mu to jedno. Jeho pohled byl stále nepřítomný. Díval se z okna, ale neviděl nic. Musel se k tomu vracet znovu a znovu..- hledat rozhřešení, vinu. Jeho srdce křičelo -´Bože odpust mi. Neměl jsem právo. To se nemělo stát!...´ Záblesk pominul a vrátilo se beztvaré šero. Ted necítil nic.

          Jmenoval se Arnošt Sakura. Byl to mimořádně pohledný mladík. V jeho vzezření šlo o přirozenost, opravdovost a upřímnost. Neznal žádné masky či přetvářky. To, co cítil, co vyslovil a co kdy uvedl do pohybu, to vše tvořilo jednotu. V tom byl jeho život vždy jednoduchý, jednoduchý a pěkný. Naslouchal hlasu uvnitř, nic nepředstíral a vždy dosáhl čeho chtěl. Promluvil jen když bylo co říct, na co se zeptat,..zkrátka jen když slova měly hodnotu.

Jindy mlčel a s absolutním klidem nechal ostatní topit se ve vlastním bahně.

Svou matku moc neposlouchal. její snahy rozvíjet jeho nadání a také ho sociálně integrovat s vrstevníky, mu byly spíše na obtíž. Ale miloval ji jako svůj život. A jednoho dne jí to začalo stačit.

          Auto zaparkovalo před budovou okresního soudu. 2 eskortující policisté vystoupili a nechali otevřené jen zadní dveře u chodníku. Mladík pochopil, co se po něm chce. Obě dlouhé a štíhlé nohy, nazuté v prostých bílých teniskách od Bati, dopadly na tvrdý asfalt zároveň. Arnošt se vzpřímil a konečně měl příležitost podívat se na slunce jak se patří. Mraky už byly tmavší a objemnější - i tak žhavý sluneční kotouč, rýsující se skrze ně, našel hned. Slunce mu bylo svědkem od začátku až do konce. Spojovalo minulost s přítomností.

´Kéž by slunce mohlo promluvit´, pomyslel si.

´Nemohlo se to stát..Ne, nemohlo. Ta věc sem prostě nepatřila. Odporovalo to zdravému rozumu. Postrádalo to jakoukoliv kontinuitu´

Z krátkého zamyšlení ho vytrhl poprask kolem něj. Skupina reportérů a fotografů ho téměř tlačila zpátky k autu. Tucet mikrofonů a diktafonů měl u tváře. Snažili sedostat, co nejblíže. Slyšel každé zmáčknutí fotoaparátu.

"Jste vinen?"

"Proč jste to udělal? Jaký byl motiv?"

"Plnil jste něčí instrukce?"

"Povězte nám, co se stalo v Rumunsku?"

"Unesl jste v červenci minulého roku Davida Kopretinu?"

Nebyla dořeknuta otázka a už se na něj sypaly další a další. Chtěl jim odpovědět, chtěl něco říct, ale nevěděl co. Nerozuměl tomu. Nevěděl, co chtějí.

Vzápětí mu to došlo - ´Tak přece se to stalo´ Cítil silnou křeč v nohou. Toužil padnout na zem..,ale ne tady. Nepřítomným pohledem přejížděl všechny přítomné.

´Bože´...,jeho oči se vrátili.

´Ta mladá reportérka´

´To je přece ona!´

´Jak je to možné?´ Asi čekal, že mu na to odpoví ona. Vlastně na to čekali všichni. Ten jeho pohled nemohli ignorovat. 1 reportér dokonce obrátil mikrofon

směrem k dívce. Ostatní váhali. Arnošt v ní hledal nejmenší pohyb, vysvětlení.., ale marně. Byly to jen pouhé vteřiny, ale mladá reportérka, jejíž líce ted

zabarvil decentně růžovočervený odstín, měla pocit že to trvalo mnohem déle. V životě se na ni žádný kluk takto nepodíval. Jako kdyby viděl dovnitř.

Pak si všiml té malé pihy pod jejím pravým okem...

´Není to ona..Samozřejmě že není´.

"Promiňte", bylo to jediné, co jí ted dokázal říct. Postupoval dál v policejním doprovodu a zástup informací chtivých novinářů se souběžně rozestupoval.

Mladou reportérku nechal za sebou. Reportáž pro ni už nebyla důležitá. Jakkoliv to bylo zvláštní - její život se změnil. Cítila tu změnu a nechala ji v sobě

proudit.

          Soudní budova města Zlína byla jedna z nejimpozantnějších staveb v okrese. 14-patrová moderní konstrukce připomínala ze strany příjezdové cesty jedno velké modré zrcadlo. Tam vysoko na oknech uviděl odražené slunce znovu - tlumené mraky i modrým sklem vypadalo zcela nepřirozeně. Připomínalo zatmění měsíce a docela dobře teď dokumentovalo jeho vnitřní rozpoložení.

          Dokonce i výtah byl modrý. Šedě zbarvené stěny dlouhých chodeb postupně přecházely do bílé barvy. A pak uviděl ten štítek – černou barvou na stříbrném podkladu napsáno – soudní psycholog Mgr…, dál už to nečetl. Došlo mu to, ale jeho strnulost pokračovala.

          Seděl tam na koberci, pak ležel, celý se kroutil, zavíral oči, v myšlenkách utíkal a pak se zase vracel. Žil a nežil, cítil bolest a necítil nic, miloval a zabil…

          Takový už byl Arnošt Sakura. Ani ve svém smutku se nenechal rušit. Ať už šťastný nebo smutný, vždy intenzivní.

„Víte proč jste tady?“

„Ve vyšetřovací vazbě jste neřekl jediného slova Arnošte. Uvědomujete si co vám hrozí?“

„A když nepromluvíte tady, v psychiatrické léčebně vám dají tolik času kolik budete potřebovat.“

Na okamžik chlapcovu tvář zbrázdila podivná hořkost. Ne že by neslyšel ty smírčí slova útočící na jeho morálku, pocity i zodpovědnost. A přece nepromluvil. Ještě nepřišel čas.

„Já mohu být na tvojí straně Arnošte. Něco se stalo.., to už vím. Jen promluv a najdeme z toho cestu ven.“

Následující ticho trvalo příliš dlouho. Mgr. Pavel Klikař byl vytrvalý. Chlapec byl pro něj profesní výzvou. Zdál se mu zajímavý. Toho dne v pozdních odpoledních hodinách odvedli policisté v poutech mladíka zpátky do cely.

          V noci se mu zdál sen. I když si ho ráno nebyl schopný vybavit, probudil se s čistou hlavou. Věděl co musí udělat. Cesta policejním vozem se mu ted zdála o poznání rychlejší. Snad za to mohlo slunce, jež bylo zcela pohlceno hustými dešťovými mraky.

          Když se otevřely dveře, sám vstoupil dovnitř, slušně pozdravil a posadil se na své místo doprostřed koberce. Se zkříženými nohami a pohledem upřeným k obrazu norské krajiny na protější zdi potřeboval jen chvíli na to, aby uchopil příběh ze správného konce a pokusil se vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné.

          Už chtěl promluvit, když jej přerušil doktor Klikař – „Já myslím Arnošte, že ty ve vraždě Davida Kopretiny prsty nemáš..Byla to nehoda. Někdo vás vydíral a ty ses špatně rozhodl. Jak zranitelní museli být 2 kluci v cizí zemi a na útěku před zákonem.“

Doktor si nemohl nevšimnout prudkých pohybů v očích svého klienta. Jakoby sledoval napínavý film s vrcholící zápletkou. Nejspíš tedy uhodil na správnou strunu a v podobném duchu pokračoval.

„Vaše dny brzy začaly šedivět. Původní idea cesty se vytratila. A navíc Davidova nemoc se zhoršovala. Možná to byl nakonec on kdo zmáčknul spoušť…“

´ Už dost ´, snažil se Arnošt v duchu zastavit ta nesmyslná slova.

„Tak už přece mlčte doktore“, přerušil jej chlapec a díval se mu pevně do tváře.

„Nerozumíte vůbec ničemu. Nebyl jste tam! Je to přesně jak říkal David…., vy psychologové..Jde vám jen o sebe, ale přitom zraňujete lidi. Vaše cíle nejsou tak ušlechtilé jak se říká. Jak máte nadepsanou mou složku? Číslo 2002 – Sakura nebo jen 2002?“

„Ve skutečnosti je to 197c/2005 – Sakura Arnošt“, odpověděl pohotově psychoanalytik. Tak ho to učili na univerzitě – dostaneš-li se do úzkých, přistup na hru klienta.

„Řekl bych, že Vám jde o  jedinou věc pane Klikař – zabil nebo nezabil?“ Na malý okamžik zavřel oči. Když je znovu otevřel, byl připravený začít znovu.., úplně znovu. Dlouhé vlasy pohodil dozadu a rukama si je stáhnul za uši. Skleněný pohled upřel na doktora a ten si naráz připadal malý jako šváb.

„Ano, Já to udělal. Zabil jsem Davida. Byla to nehoda. Ta nejnanicovatější ze všech nehod. Jsem zodpovědný a budu to v sobě muset nosit až do konce života. Tak to prostě je. Povím Vám teď jak se to stalo, celý příběh od začátku až do konce. Povím to jen jednou, tak poslouchejte dobře.“

Červen 2004 – Kroměříž//:

Byla to nejstarší budova v obrovském zdí obehnaném areálu psychiatrické léčebny.

3- podlažní podlouhlé stavení tu postavili už v 30. letech minulého století. Se stavebním slohem si velkou práci nedělali, protože tehdy byly veškeré podobné zařízení izolované a pro vnější svět zcela uzavřeny.

          Ostré červnové slunce pronikalo do spoře vybavené místnosti velkým zamřížovaným oknem, avšak v kombinaci s tmavými kouty působilo spíše spoutaně a bezútěšně. V šedých stěnách na některých místech prosvítal starý zelenavý nátěr. To se snad pokoušely zakrýt obrazy rozličných abstrakcí, které při delším pohledu unavovaly oči. Na polici vedle dřevěné postele se vyjímala jediná kniha, kterou napsal před staletími moudrý Publius Ovídius Naso – Umění milovat.

          Za stolem seděl David Kopretina a psal dopis. Jeho oči byly tolik unavené. Oči obyčejného kluka, které se dříve jistě dokázaly hodně nasmát. Ted vypovídaly o obrovském smutku, strachu a bolesti.

          David se cítil být na dně stoky, na samotném dně. Neviděl nic jiného a nechtěl nic jiného vidět.

´Krysy,..všude samé krysy¨

¨Cogito ergo sum – myslím, tedy jsem¨, napadlo ho a hořký úsměv na okamžik zkřivil jeho tvář.

„Můj drahý otče..Táto, ty který máš co do činění se vším dobrým, co mě v životě potkalo…jak moc tě teď toužím nenávidět. Už to nebude jako dřív.

Možná, že se někdy uzdravím, možná, že zapomenu, ale jedno vím jistě – nikdy ti neodpustím!

           Paranoia, halucinace, nutkavé sny, endogenní psychóza,..to jsou jen slova. Já jsem tady a chci se uzdravit. Potřebuju tě. Kde jsi ty a jak se sakra má máma?

          Říkali jste mi mnohokrát, že to není moje chyba. Dobrá, ale je strašně těžké necítit výčitky, je strašně těžké nevidět každé ráno hladinu toho jezera. Tady mi nepomáhají. Nutí mě brát „léky“, po kterých to prožívám 100krát znovu. Já byl relativně zdravý než jsi mě sem přivezl. Teprve teď si začínám připadat jako blázen.

          Oba jsem se přece dohodli na tom, že jet sem a léčit se bude to nejlepší řešení. A ty jsi 15 dní na to podepsal papír, který mě zbavuje svéprávnosti. Jak jsi mohl? Já vím, chtěl jsi o tom se mnou mluvit, když Já byl strašně rozčílený, zuřivý…Tehdy jsem tě aspoň dokázal nenávidět. Teď nemám nic. Kdy se z pacienta stává vězeň? Řekli ti, že jsem se pokusil o sebevraždu. Tak to ale nebylo. Já se jen pořezal. Byl jsem plně při smyslech. Jen jsem chtěl ovládnout svou bolest, navést ji do jediného místa.

          A jak se cítíš ty? Nikdy jsme o tom vlastně pořádně nemluvili. Řešili jsme jen můj smutek, ale ztratili jsme všichni…Možná v tvém srdci navzdory útěšným slovům zůstávám zodpovědným…Možná, že mě trestáš.

          Ale ono je to vlastně celé jedno. Já totiž nemám nic, nikoho..Zůstává mi jen bolest a slzy, které nespadnou

Už to nebude jako dřív..“

Ještě se chtěl podepsat, když v náhlém nelogickém impulsu popsaný papír skrčil a mrštil jím přes celý pokoj do koše v protějším koutě. Nebyl první a nejspíš ani poslední. Občas mu takové dopisy pomáhaly, ne však dnes.

          Hodiny ukazovaly 18:56. Věděl moc dobře, že pokud  se v 19:00 nezúčastní skupinové terapie nebude zítra moct s ostatníma do zahrady. Tahle sezení nesnášel. Byla přesným obrazem toho, co mu zdejší lékaři mohou nabídnout. Cena za hodinovou absenci byla bohužel příliš vysoká.

          Vyrazil tedy dlouhou úzkou chodbou do společenské místnosti. Na starých parketách tam už byly v kruhu seřazeny židle a na nich všichni pacienti kromě Davida. Ten si sedl na zbývající židli a nepřítomným pohledem se díval do míst, kde dlouhé tmavé závěsy zakrývaly okna. Ani si nevšiml, že terapeutka Mlčochová už sedí mezi ostatními. Většinou sedávala ve středu kruhu. Snad se tak snažila více přiblížit svým pacientům.

„Vidím, že jsme tu všichni“, začala.

„Dnes navážeme na zelenou terapii. Posledně se nedostalo na všechny. Tak si prosím nachystejte své listy“, poprosila tak trochu unaveným tónem.

Smyslem této aktivity bylo poznat sám sebe.

Nejdříve si na zahradě každý musel najíst lístek jakékoliv zeleně, který se mu nevíc líbil a pak ho nechat kolovat v kruhu a poslouchat od druhých, co si o tom lístku myslí.

          Tentokrát terapeutka ukázala na Davida a ten tedy neutrálním výrazem poslal svůj malý sytě zelený javorový list dál. Nejdříve se k němu vyjádřila Sunny. Tak jí říkal. Tolik mu tady chybělo slunce. Sun trpěla složitou kombinovanou vadou – byla fyzicky i mentálně postižená. Při chůzi pohybovala nohama v nepřirozeném úhlu, který by pro druhé lidi byl jistě velmi bolestivý. A co se týče její mysli – některé věci jí prostě unikaly. Pro Davida ale byla o to víc úžasným člověkem. Občas jí taky řekl – slečna Sun, neboť ve svém postižení chodila s hlavou vysoko nad světem. Navíc měla nádherné oči.

„Je to krásný list…,. je tvořivý, smutný, ale u stonku veselý…Je svůj.“

I od ostatních pacientů zazněly podobné komentáře. Buď to byl David oblíbený, nebo nikdo z nich neměl vlastní hlavu.

¨Možná, že lístek,který si člověk vybere může o člověku něco vypovědět, ale jak mi to pomáhá? Jak to řeší můj problém?´, pomyslel si.Už zase se ho zmocňoval vztek. Nikdy předtím nebýval zuřivý. Ten pocit neznal. Zdálo se mu jako kdyby křičel a nikdo ho neslyšel.

          Vrátil se pozorností zpět k dění v kruhu. Ti nemocní lidé se zcela upírali ke svým lístkům, mluvili o nich dlouho a zajímavě, jakoby neměli žádný problém.

           A pak k Davidovi doputoval lístek toho kluka, co seděl naproti. David moc dobře věděl jaký je jeho problém. Ten kluk s poďobanou tváří zabil svého mladšího bratra. Čas od času s ním lomcovaly neopodstatněně silné záchvaty agrese. Psychiatři u něj diagnostikovali, že tyto záchvaty jsou pevně zakódovány v jeho psychice a chlapec tedy nemůže nést plnou zodpovědnost za svůj zločin.

          David si zostra prohlédl list staré hluchavky, zvedl ho pravou rukou do výše očí, aby ho všichni viděli a promluvil – „Tenhle list je narušený, je špatný…Zabil a udělá to znovu.“

Chlapec s vypouklými tvářemi začal vzdorovitě kroutit hlavou, celý sebou nervózně šít, přičemž hlasitě vrzal se stoličkou..

David pokračoval – „Řekli mu, že to není jeho chyba, ale jistěže je. Vražda není náhoda a vrah není oběť.“ Židle skřípala o parkety stále víc a tváře mladého vraha zbrunátněly když křičel – „Nebyla to moje chyba! To jste přece říkali..“

Doktorka Mlčochová se pohledem i rukama snažila zarazit další Davidova slova. Jenomže ten se už rozhodl a s naprostým klidem ve tváři řekl – „Jistěže je to tvá chyba. Proč si myslíš, že teď nejsi s Tátou a s Mámou?“

           Záchvatu už nešlo zabránit. Chlapcův řev byl vyjádřením čistého vzteku. Právě se chystal mrštit po Davidovi svou židli, když ho spolu s doktorkou Mlčochovou zarazil další pracovník dozoru. Mladý pacient sebou neskutečně šil, vzpouzel se a bojoval. A David si přesto neodpustil poslední poznámku – „Teď by jsi strašně rád ublížil mně. Je to snad má chyba?“

O 2O minut později ležel v pokoji na své posteli se zákazem účasti na veškerých společenských akcích po dobu 3 dnů. Necítil nic, nikoho…

´Možná že jsem půlku života smutný a možná, že víc..K čemu je šťastný život, když může zmizet během několika minut?´

Tomu klukovi nechtěl ublížit. Jen mu jeho případ příliš připomínal ten vlastní.

´Podrážděný jsem byl, to tedy ano. Zvláštní, tenhle pocit jsem dřív neznal´, hořce se pousmál vlastním myšlenkám. Jak mu teď přišly nepodstatné. Tady mu nepomáhali. To bylo jediné, čím si byl zcela jistý.

          Uslyšel jak na konci chodby někdo otevřel okno a pak uslyšel i dveře od prádelny. Často takhle večer slýchával jak vychovatelka větrá. I okna tady byla na zámek.

           A pak to ucítil znovu, Začal se mírně třást a jeho dech se zrychlil.

´Ne´, mžikal očima a snažil se tak zastavit svou fantazii.

´Né..!´, křičel ve svých myšlenkách, ale strop se před jeho očima deformoval víc a víc.

Jasně rozpoznával známé kontury té veselé tváře, která by tu neměla být. Stále nedokázal rozeznat zda se usmívá nebo vysmívá. Ale neměl sílu to dál sledovat. Cítil strach a úzkost o kterou lidé obyčejně ani nezavadí. Nebylo kam utéct…Když tu si vzpomněl na otevřené okno a na hromosvod – na ten se ze zahrady díval příliš často. Bez zaváhání popadl svůj modrý svetr. Tiše vykoukl ze dveří zda je vzduch čistý a byl rád, že se dokázal neotočit zpět na tu stěnu.

          Začínal se cítit zase silný. Jak málo mu teď stačilo ke svobodě. Venku začínala jasná letní noc a příjemná bríza ho zcela omámila. Během okamžiku byl na hromosvodu a v dalším už stál pevně nohama na zemi.

          Věděl, že jeho svoboda je jen dočasná. Najdou si ho a on se bude muset vrátit, aby čelil svým démonům.

          Dostat se z areálu léčebny bylo teď už jednoduché. A přece ještě chvíli seděl na okraji kamenné zdi a pozoroval hvězdy. Nechtěl nic a po nikom. Snad jen aby kouzlo toho okamžiku trvalo navždy.

Pro Arnošta to byl jeden den z mnoha. Před 2 dny úspěšně odmaturoval a teď už měl čistě neoficiálně volno. Tedy slova jako prázdniny či volno Arnošt moc neprožíval. Nepatřil k těm, co se nechají omezovat. Studoval, protože chtěl studovat. S učením to nepřeháněl, ale dokázal by před maturitní komisí reagovat na jakoukoliv otázku.

          Toho dne od časného rána až do pozdního odpoledne horolezečil na skalách nedaleko  zříceniny hradu Lukov. Takhle vyrážel často. Pravidelně tam potkával partu kluků, kteří za sebou měli nějaké odborné kursy a občas ho naučili novou techniku nebo asistovali při jištění. Nejradši však šplhal bez lana. Nešlo mu o to, jak říkají mnozí ostatní – „porazit skálu“ či „zvítězit nad přírodou“. Naopak, chtěl se skále přizpůsobit, chtěl cítit rizika a nahoře si pak v klidu utřídit myšlenky. Nejednou se v tyto teplé dny s klukama složil do spacáku kolem ohně a probudil se pak do  oroseného rána.

          Ale ne toho dne. Ten večer patřil mu a jeho  přítelkyni Renatě. Sešli se před známým kroměřížským podnikem – U Scottyho, aby si tam poslechli jeden z lepších revivalů Nirvany.

          Hned když ji spatřil, znovu si uvědomil jak až neskutečně je přitažlivá a přece v něm sílil pocit, že nemiluje ji samotnou.

          Renata byla holka jako lusk. Krásná, smělá, tak trochu živel a občas podivně zamyšlená. Od přírody měla dokonalé hnědé vlasy, s kterými nemusela dělat žádnou z těch zdlouhavých věcí, v kterých si některé holky tak libují. Měla výraznou tvář a oči na které se nezapomíná. To vše doplňovala vyvinutá postava zralé ženy.

          Arnošta milovala velmi smyslně. Obdivovala ho, vzhlížela k němu a stále podléhala jeho osobnímu kouzlu. Respektovala jeho názory, zájmy. Vlastně toho ze sebe vydala docela hodně.., to vše jen, když se s ním uvidí zase.  Netoužila s ním vyrazit do hor, ani cokoliv tvořit, měnit Nic se nevyvíjelo. Pro ni se v podstatě každý den opakoval. Teď to viděl docela jasně. Nejspíš si vyměnili co mohli a byl čas vyrazit dál.

´Rozejít se s ní by nebylo těžké. Nikdy jsem nebyl její. A ona to ví. Bude mě milovat i když mi dá polibek na rozloučenou.´, pomyslel si.

          Tančili spolu na parketu na jednu ze starších Kurtových balad. Cítil její tělo jak mu celé pulzuje pod rukama. Vzpomněl si na nach v její tváři, když se spolu milovali. Na to nejspíš nikdy nezapomene. Nebylo by zcela přesné říct, že jejich vztah byl založen na sexu. Ale ten znamenal hodně, a to pro oba. Její sexuální otevřenost byla vzácná stejně jako Arnoštův cit pro uvolněné a neplánované příležitosti. Nikdy k sobě neměli blíž než když tvořili jedno tělo. To byl začátek i konec jejich vztahu.

          Takhle už poznal víc holek. Miloval sex a ani trochu se za to nestyděl. Nebyl povrchní. Naopak cítil z toho hloubku a každé spojení ho velmi intenzivně inspirovalo do života. Cítil při tom věci, které neuměl pojmenovat.

          Některé dívky byly jako pijavice. Lepily se na něj a snažily se ho svést. Jenomže Arnošt by se nikdy nezaprodal tak jako ony. Uměl říct – „ne“ a musel to říkat častěji než mu bylo příjemné. Sex pro něj zůstával bezvýznamný pokud necítil spojení.

          Toho večera tančili hodně, také pili a na dlouhé sedačce v boxu si vyměňovali důvěrné dotyky. Arnoštovi se zdálo vše tak nějak příjemně zpomalené. Snad za to mohl ten joint poctivé trávy, který s Renatou sfoukli před Scottym a nebo taky ne. Zdálo se mu nicotné a rušivé nad tím více přemýšlet. Večírek by nejspíš pokračoval dál v melancholickém rytmu zvýrazněném čistě instrumentálními skladbami bez zpěvu, kdyby se v zakouřené místnosti neobjevil ten podivný kluk s ještě podivnějším výrazem v očích.

          David Kopretina jednoduše přišel k jejich stolu, slušně a přece bez hlubšího zájmu se zeptal – „Můžu si přisednout?“

Jistěže mohl. Arnošt nepatřil k těm klukům, kteří když se spolu setkají pohledem k sobě cítí rivalitu. Jejich intimní koutek byl teď ale narušen. David si tiše sednul do křesla na druhé straně stolu a pozoroval vše kolem kromě samotného páru. Jeho oči se pohybovaly nepřirozeně rychle. Jednu chvíli visely na holé stěně a druhou sledovaly jak se zvedá kouř z popelníků. Jakoby se snažil nasát atmosféru až do samotného dna. Měl smutný výraz ve tváři a jeho neklid se dal téměř krájet.

          Mladého horolezce fascinovalo jak mu těkají oči. Nedávalo mu to vůbec smysl. A tehdy se jejich pohledy poprvé setkaly. Zvláštní, Renata si ničeho nevšimla – byla uvízlá v jednom z těch nevýrazných pohledů, které rozdávala, když měla hlad. Mladý pacient neskrýval vůbec nic. Když nic nemáte, o nic nepřijdete. Ten kluk neměl tajemství. Arnošt z jeho očí četl docela jasně. Viděl tak silný smutek, že neměl ani sílu se skrýt. Byl v jeho tváři vepsán jasně a srozumitelně, že už by tam dávno neměl být…Říká se přeci – „Pohlédni na svůj smutek a ten zmizí.“ Chlapec musel být na pokraji sil a jeho duše skomírala. David si právě uvědomil, že je čten a zažil zvláštní pocit.

          Sakura zavěšený do své přítelkyně si potáhl další marihuanový doušek a začal se cítit trochu provinile. Měl s tím chlapcem něco společného – snad otevřenost a přímost, až na tu bolest uvnitř. Sám ale nikdy nemusel za nic pořádně bojovat. A když byl smutný, tak ne víc než 1 den. Myslel si, že je nedotknutelný, jenomže teď cítil smutné spojení a jeho tělo celé ztuhlo. Nemohl ten smutný obraz dostat ze své hlavy.

„Můžu ti nějak pomoct?“, zeptal se sám sebou překvapený horolezec.

„Nevím..A můžeš? Jsem na útěku. Utíkám odnikud a zase nikam. A navíc jsem společensky nebezpečný..“

„Dáš si jointa?“, nabídl chlapci nevěda co říct. Ten mlčky přijal a trvalo snad 10 vteřin než to ze sebe vyfoukl.

„A před čím to vlastně utíkáš?“, usmál se Arnošt.

„Před životem….A taky před pár doktory v bílých pláštích, kteří mě z celého srdce touží zachránit“, také se pousmál avšak hořce a křečovitě až se mu zatřpytily slzy v očích.

„Možná ti můžu pomoct..,pověz, jaký máš problém?“

„Vídám svého bratra.“, zazněla jednoduchá odpověď a Arnošt se teď docela ztrácel.

„..svého mrtvého bratra..“, tiše doplnil. Jakmile to dořekl, čas se na chvíli zastavil. Pár věcí se teď zdálo být jasnějších.

          Ještě si stihli vyměnit svá jména a 2 další nádechy cannabisu než se v místnosti objevili ti dva chlápci s bílými plášti. David je znal moc dobře. Měli na starost transport pacientů a ostrahu na oddělení.

          Vystřelil z křesla jako střela a pokusil se kolem nich proběhnout k východu. Ten vyšší z nich s bradkou ho ale zachytil a nemilosrdně přitiskl ke stěně. Tam mu dali na ruce kožená pouta a snažili se vzpouzejícího chlapce dostat ke vchodu.

„ No tak Davide, nedělej nám to těžší než to je. Oni se ti snaží pomoct. Nezapomínej, že jsi nemocný“, řekl  ten menší z nich. V tom do místnosti vstoupil i jeden policista. Hudba přestala hrát a celá hospoda sledovala drama vedle pódia. Arnošt se prodral hloučkem přihlížejících až dopředu. Než stihl cokoliv říct, bylo po všem a hudba začala zase hrát.

Když se vrátil na své místo, Renata byla už pryč.

Z výpovědi Anny Sakurové://

„….Víte můj syn nikdy nemusel dělat moc těžká rozhodnutí. V tom byl tak trochu po svém otci. Zakoušel totéž co kluci jeho věku, ale vytrhlo ho jen málo co. Vážně nevím jak se v člověku bere taková vnitřní síla, čistá mysl a už vůbec ne jak se bere v mém synovi.

          Už jako dítě byl docela zvláštní. Jeho otec nás opustil, když mu bylo 7 let.. Arnošt tehdy za mnou přišel do kuchyně a začal mě utěšovat. Neřekl – „To bude dobré Mámo.“ Nic takového..Řekl jen tiše – „Nepotřebujeme ho mami, nepotřebujeme!“

          Nevěděla jsem co chystá. Jméno David Kopretina jsem neznala. Cítila jsem jen jeho neklid.., zadumanost.., jak počítá pro a proti. Překonával sám sebe. Tolik mu toužil pomoct.

          To víte, že jsem nechtěla aby odjel. Měl by být doma se svojí matkou. Ale říkal, že musí a Já jsem to respektovala. V některých věcech jsem mu prostě věřila….“

Trest za Davidův útěk byl příliš přísný. Přesunuli ho na izolaci do prvního patra. Měl tam pobývat 10 dní v malém pokoji se stolem, postelí, zamřížovaným oknem umístěným neprakticky vysoko a bílými stěnami, ani byste nevěřili jak moc bílými. Říkali, že monotónní bílá barva zvýší schopnost koncentrovat se ve svých myšlenkách. A možná si tak v hlavě leccos utřídí. Součástí trestu byl také zákaz jakékoliv společnosti. Dokonce i jídlo mu nosili na pokoj ( ve skutečnosti to byla cela). Dvakráte se objevila doktorka Mlčochová a nabídla mu ukončení trestu, pokud na večerní skupině promluví o útěcích, které nikdy nic nevyřeší.Odmítl.

          První 2 dny na novém byly příliš dlouhé. Ztrácel zbytky perspektivy. Snažil se ve svém slabém srdci najít něco..cokoliv, co by ho mohlo zachránit. Stále častěji se mu před oči vracela tvář jeho otce – člověka, kterého tolik miloval a zároveň nenáviděl. Tolik ho toužil uvidět, dotknout se jeho vousů a ucítit jeho vůni jako kdysi před lety. Udělal by to. Znovu by popřel tu hořkost, tu bolest.., jen kdyby ho mohl vidět..

´Proč tak dlouho nepřijíždí? Proč?...´

´On mi neodpustí.., nikdy!´, kroutil hlavou a v nerovném boji se snažil najít rovnováhu s touto myšlenkou. Teď by mu i zavolal. Udělal by to, ale 10-denní trest mu to neumožňoval.

           Hned první den Davidova trestu se ale přece stalo něco zvláštního. Někdo si jej všiml. Někoho zajímal. Pod okno místnosti přišel Arnošt Sakura, ten kluk od Scottyho s rozevlátými vlasy. Nebylo snadné Davida vyhledat a mladý horolezec byl překvapený, když jej našel osamělého v uzamčené místnosti za příliš vysoko umístěným oknem, které mu znemožňovalo se na chlapce alespoň podívat.

          Arnošt se nejprve vyptával jen na to, co se v jeho životě vlastně přihodilo, proč je tady a jak mu pomáhají se léčit. Vracel se tam několikrát za den a snažil se pochopit bolest jíž nerozuměl. Přicházel i v noci kdy se hvězdy třpytily vysoko nad krajinou a v sedě opřený o drsnou zeď naslouchal tichým slovům, které jasně rezonovaly v prázdných stěnách místnosti. Jejich dlouhé hovory se brzy začaly stáčet k ledasčemu…Kdyby je někdo slyšel, mohl by si myslet, že jsou povrchní a snad i hloupé. Ale jejich krátké věty bez jakýchkoliv vysvětlivek dávaly smysl. Byly upřímné, intuitivní a až krutě pravdivé.

          Kopretina v Arnoštovi nehledal spojence a nedělal si ani ty nejmenší iluze o přátelství, i když ho jeho zájem nejdřív trochu překvapil. Stejně bylo fajn pro změnu mluvit k někomu kdo naslouchá a k někomu, kdo je zdravý.

          Třetího dne ráno, když se probudil, vstal,promnul si oči, protáhnul se a sedl si na židli, vychutnávajíce si ten krátký stav ranní nezkalené mysli. A naráz zřetelně cítil jak za ním někdo stojí. Už zase se začal třást. Tohle nebylo poprvé.

´Bojuj se svou fantazií, popři svůj přelud.´, to mu neustále opakovali. Zcela zřetelně cítil jak za ním někdo přešlapuje.

´Jak mohu popřít to funění, tu kapající vodu?´

´Jak?´ křičel tiše do svého nitra. Tak moc se bál. Třásl se, vzlykal, tisknul k sobě pěsti a první slzy zkropily jeho tvář. Tedy první toho dne. Ten někdo, kdo by tam neměl být, tam stále jen tiše stál. Jasně slyšel jak z něj na zem kape voda.

David moc dobře věděl, kdo stojí za židlí…, ale…

´Můj bratr je mrtvý…Je mrtvý!!..´

Nebylo kam utéct. David si ještě nikdy v životě nepřipadal tak bezmocný. A pak naráz cítil to funění přímo na svém krku. Nemohl dýchat a jeho slzy už nebyly k zastavení. Zbývalo mu udělat jedinou možnou věc.

          Prudce se otočil, pravou rukou si stínil oči, aby náhodou neviděl víc než kolik by vidět chtěl. Na to, co uviděl, už nejspíš do smrti nezapomene. Uviděl 2 nohy. Poznal lýtka i kotníky. Patřily jeho bratrovi. Měli nepřirozeně bledou až zelenavou barvu a stále z nich kapala voda. Vyrazilo mu to dech. Byl v šoku. Odsunul se na židli s takovou rychlostí, že přepadl. Neměl sílu vstát. Svíjel se a plakal jako malé dítě, snažíc se zapudit ten děsivý obraz. Na čele se mu objevily miniaturní kapičky studeného potu.

„Nejsi skutečný“, zakřičel z plných plic. Rozběhl se ke dveřím stále si rukou chránící oči a začal do nich se vší silou bušit.

„ Nejsi skutečný“, zařval z těch nejniternějších útrob u konce svých hlasových možností. Uslyšel to kapaní vody přímo za sebou. Jedna kapka, druhá..A tehdy omdlel...

Ležel na břehu jezera s nohama neurčitě plácajícími ve vodě a pod holými zády cítil jemný štěrk. Rychle se zatahovalo, začal se zvedat silný vítr a spousta lidí se měla k odchodu. Avšak on byl rád za to ochlazení po několikadenních tropických vedrech.

          Na pravé ruce mu přistála vážka. Obdivoval její nazelenalá, třpytící se křídla. Vypadaly stejně dokonale jako sněhová vločka. Každou chvíli jimi zamávala jakoby se měla k odletu.

          Byl to jeden z těch dní od kterých nečekal vůbec nic a přece mu toho nabídl hodně. Nevěděl proč…Nevěděl kde se v něm bere ta radost. Nedokázal to pojmenovat. Někdy stačilo být jen venku s čistou hlavou a jakoby si na něco dávného vzpomínal.

          Pozoroval svého bratra jak sedí na okraji dřevěného mola a hází kamínky do vody. Petrovi bylo teprve 12 let, ale David měl někdy pocit, že kým je jeho bratr už teď, tak tím on možná nebude nikdy. Miloval ho víc než kohokoliv na světě. Petr se naopak snažil být jako jeho bratr. David si dokonce všiml, že  bráška přebírá jeho charakteristická gesta a způsoby vyjadřování. Někdy si před svým o 5 let mladším bráškou připadal tak malý…, ale spolu byli silní.

          Doma mu často říkali – Španěl. Měl takové rysy – černé vlasy, tmavě hnědé oči a snědou pleť. Jeden by řekl, že ti dva nemůžou být bratři.

          Teprve nedávno se z jejich „hispánského“ rodinného benjamínka vyloupl kluk jak se patří. Nejedna dívka u jezera se otočila za štíhlým chlapcem s rozjasněnou tváří a pronikavýma očima.

          Španěl  byl veselá kopa. Nikdo ho nedokázal rozesmát tak jak on. Dřív mluvil než myslel, přesně naopak než se říkalo. Ale jeho myšlenky byly čisté jako tabula rasa – nepopsaný list. A David si slíbil, že pohlídá, aby po tomto listu nikdo neškrkal.

          Vítr byl stále silnější. Očima se vrátil zpět k molu, ale jeho bratr nikde. Pohledem běžel dál po pláži, když tu mu ze zadu na hlavu přistála ledová sprcha z dlaní rozesmátého Petra a stékala mu výsměšně dolů po tvářích.

„Jen počkej Španěli, až tě chytnu- pocestuješ zpátky do Andalusie . A Flamengo ti při tom teda hrát nebudu“, s předstíraným rozzuřením vyskočil a dal se do pronásledování. Petr párkrát prokličkoval kolem plodících třešní a pak to stočil k pláži.

„Kdo doplave jako druhý k bójce, dnes uklízí v kuchyni“, vykřikl mladší bratr když už byl jednou nohou ve vodě.

„Když si pospíšíš, nechám tě zase vyhrát“, doplnil s tváří rozesmátou od ucha k uchu.

„Moc dobře víš bratříčku, že jsi ani jednou nebyl rychlejší“, odpověděl David, načež oba chlapci skočili do vody téměř současně.

          Pár lidí, kteří vytrvali i přes měnící se počasí, se zaujetím sledovalo ten nerovný zápas ve zvedajících se vlnách. Téměř v poloviční vzdálenosti k 200 metrů vzdálené rudé bójce se David dostal do vedení a rychle zvětšoval svůj náskok.

´Tentokráte mi to trvalo nějak dlouho – buď to ztrácím sílu a nebo se jí Petrovi dostává víc a víc´, pomyslel si. Uvědomujíc si oči pozorovatelů, ve své hrdosti ještě zvýšil rychlost svých temp. V posledních několika tempech pevně bojoval se silným protivětrem a okamžik na to se už dotýkal bójky a otočil se s vítězným úšklebkem ve tváři.

          Nikde ho neviděl, ať se díval sebevíc. Začínal mít docela strach.

´Jestli to zase není 1 z těch jeho vtípků?´ A pak uviděl ty lidi na břehu jak naléhavě mávají a ukazují zpět do vody. Něco volali, ale přes silný vítr nemohl nic zaslechnout. Srdce se mu rozbušilo jako závodnímu koni a oči mu zeskelněly z vteřiny na vteřinu. Ve směru kam lidé ukazovali, spatřil na hřbetu vlny pravou ruku svého bratra – tu s černým prstenem, který mu věnoval. Okamžitě vyrazil tím směrem. Naráz se všechny tempa  zdály ne dost rychlá. Petrova dlaň mu zmizela ve vodě přímo před očima. Briskně se potopil na jistotu s rukama do předu, aby ho vytáhl. Ale vjel do prázdna. Ani se nenadechl a potopil se hloub. Otevřel oči ale voda byla zkalená. Když se zase vynořil na hladinu, zavolal – „Pomóc“, ale to už viděl jak se k němu blíží dva plavci. Všichni tři systematicky prohledávali vodu kolem sebe. Davidovy slzy se mísily s jezerní vodou, když se potápěl až 8 metrů pod hladinu do chladivé temnoty. Plynula minuta za minutou. Hladově šmátral do všech stran a ve svém srdci křičel – „Petře..“

          Pak jen vnímal jak se mu zpomaluje tlukot srdce. Všechno se teď zdálo tak klidné. Nic nechtěl, nic nepotřeboval. Chtělo se mu dýchat, ale nepřišlo mu to na tolik důležité, aby se vynořil nad hladinu. Bylo jednodušší jen se tak nechat vznášet mezi všemi těmi třpytícími se částečkami. A pak se přeci jenom přiměl k lehkým pohybům rukou, aby se dostal zpět na hladinu. Měl totiž matné tušení, že něco chce..,že něco chce zrovna teď. Jakmile vynořil hlavu nad hladinu, pevně ho popadly čísi ruce a pak už…

…“Petře..!“, němě volal ve svých chladivých myšlenkách…

…a pak jen to beztvaré šero a zvuky sirén ambulančního vozu…

Z výpovědi Anny Sakurové://

„…můj syn umí šplhat po skalách, umí citovat Fridricha Nietzeho. Vlastně toho umí docela hodně a většinou ať už se pustí do čehokoliv, se mu rychle zadaří. A přece je tu něco co mu dělá  problémy – jedna prachobyčejná věc, v které se ztrácí, a to je zpěv. Arnošt vůbec neumí zpívat..“

Když přišel k sobě, už zase byl v koutě té nevlídné místnosti. Připadal si tak slabý.

´Už brzy přijde konec. Už brzy dosáhnu rozhřešení..´, cítil to docela jasně.

Začal si tiše a melodicky zpívat. Kometu od Nohavici:

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, 

chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela, 

zmizela jako laň u lesa v remízku, 

v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků. 

Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem, 

až příště přiletí, my už tu nebudem, 

my už tu nebudem, ach, pýcho marnivá, 

spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat. 

Tu uslyšel z druhé strany zdi hlasitější a zvučný hlas Arnošta:

O vodě, o trávě, o lese, 

o smrti, se kterou smířit nejde se, 

o lásce, o zradě, o světě 

                     a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě.

………………………………………………………………..

Spatřil jsem kometu, byla jak reliéf 

zpod rukou umělce, který už nežije, 

šplhal jsem do nebe, chtěl jsem ji osahat, 

marnost mne vysvlékla celého do naha. 

Píseň dozněla a následovalo několikavteřinové ticho.

„Přemýšlel jsem Davide..V našich životech je něco společného. Oba jsme se dostali do mrtvého bodu a měli bychom se pohnout dokud to jde.“, promluvil Arnošt tak zamyšleně jako málokdy.

„Možná, že nikdy jsem neviděl  někoho tak svobodného jak jsi ty Arnošte. Nerozumím tomu tvému mrtvému bodu.“, odpověď zazněla sarkasticky a ostřeji než David zamýšlel.

„Ano, Já po většinou byl svobodný. A právě teď cítím, že abych si svou svobodu udržel, musím udělat něco, co se nedělá. Chci odejít někam hodně daleko a vidět jiné věci, abych se mohl vrátit svobodný“, řekl pevným hlasem horolezec.

„Jen vejdi do mé cely příteli. Zůstaň jak dlouho budeš chtít. A až budeš odcházet, věř mi – budeš svobodný..“, řekl tiše a bolestně mladý pacient.

„Nerozumíš mi Davide…Nabízím ti útěk. Tady ti očividně nepomáhají. Věřím, že se můžeš uzdravit. Pomůžu ti..“ a s těmi slovy položil na mříž v okně velký pilník.

Toho večera asi pět minut před půlnocí stáli na kraji kroměřížského vlakového nádraží 2 kluci s batohy na zádech. Moc toho neměli. Měli jen slova a čisté hlavy – ten jeden od bolesti a ten druhý…, těžko říct.

          Arnošt věděl, že každou středu v tento čas z 2. koleje odjíždí nákladní vlak někam do východní Evropy. Našli pouze 3 vagóny, které nebyly zablombovány, jak kážou předpisy při cestách do zahraničí. A z nich vybrali 3. odzadu, tedy co nejdál od osvětlené kabinky strojvedoucího. Chtělo to docela sílu vytáhnout záklapnou pojistku ze starých rezavých vrat. Vysunout trochu posuvná vrata už bylo jednoduché.

          Vagón byl z půlky zaplněný dřevěnými krabicemi a nalakovanými deskami. Část desek přeskládali z obou stran vrat a jistili je tak před otevřením. Natáhli si vedle sebe spacáky, pod hlavy si daly batohy a krátce na to se vlak rozjel.

          Toho večera moc nenamluvili, ale David po dlouhé době viděl perspektivu. Byl teď rád, že se rozhodl pro pilník. Cítil vděčnost a někde hluboko v sobě měl schovaný náznak radosti. Jak málo mu teď stačilo...

          Stereotypní zvuk vagónů narážejících na koleje a půlměsíc prosvítající dírou ve vlaku přinášel předzvěst blížícího se dobrodružství. Kolébavý rytmus je oba brzy zanesl do světa, kde minulost, budoucnost a přítomnost zaujímají stejné postavení. Byl to dlouhý den.

Následujícího odpoledne Sunny seděla na schodcích před ředitelstvím oddělení a v duchu počítala auta na parkovišti. V autech se docela vyznala. Dokázala rozpoznat většinu značek, ale i tak stále nemohla porozumět tomu proč je vlastně každé auto jiné.

           Na parkoviště přijela červená Octavia. Z ní vystoupil starší muž a rychlým krokem mířil po schůdcích k ředitelství. Sunny se jeho oči zdály velmi povědomé, Tu hlubokou jasnou zeleň, v níž se zrcadlí více otázek než odpovědí, viděla u Davida Kopretiny.

„Jedeš si pro Davida?“, zeptala se soucitným hlasem, který ale zazněl nepřirozeně vysoko a poodhalil tak její handicap. Pan Kopretina se překvapeně zastavil. Než stihl cokoliv říct, Sun se postavila a intenzivně jej objala – „David tady už není..Byl moc smutný..Má tě rád..“

          Průhledné dveře z pevného skla se prudce otevřely a objevila se v nich doktorka Mlčochová.

„Sandro, prosím tě neobtěžuj pána“, přerušila jejich objetí.

„Jsem ráda, že Vás vidím pane Kopretina. Od rána se Vám snažíme dovolat. David včera večer utekl. Pomohl mu někdo zvenčí. Nemůžeme vyloučit ani únos“, vyhrkla na něj doktorka nezúčastněným hlasem, jakoby to bylo na denním pořádku.

„Jak to myslíte, že utekl?“, zeptal se se zvednutým obočím a sám nevěděl na co se vlastně ptá. Jeho téměř dědečkovská tvář se zkřivila v nerozluštitelném výrazu. Naráz si připadal tak unavený.

Poslední dny byl dole na izolaci a nes ráno jsme našli vysunuté mříže z okna“, odpověděla prostě a jemně si olízla spodní ret.

„ Mříže?..Na izolaci?!..? Copak vy nevíte jak trpí v uzavřených místnostech? Viděla jste vůbec jeho složku? Tak takhle jste ho tady léčili..Jak jste jen mohla?“, jeho výraz byl teď rozhořčený, ale zároveň cítil bolest…,Davidovu bolest.

Bez jediného slova odcházel po schůdcích k autu. Za sebou ještě uslyšel – „Policii jsme už uvědomili.“

          Podíval se na svůj odraz v okně auta. Šedých vlasů přibývalo, pod očima jemné vrásky, ale oči mu pořád sloužili dobře. Věci se teď zdály až bolestně jasné.

´Odpusť mi Davide.., prosím odpusť´´¨

´Já jsem tě neopustil. Vrať se mi!..´

´Jak teď můžu najít cestu zpátky ke svému synovi?´

S chmurnými myšlenkami se sesul po okně k zrcátku.

´Já přišel pozdě..Je mi to tak líto…´

Intermezzo – (červenec 2004 – srpen 2005)://

Venku začalo hustě pršet. Těžké kapky hlasitě bubnovaly na okno budovy soudu a Arnošt se očima vrátil zpět k Mgr. Klikaři – „Nejde mi o Vaše sympatie,  nic od Vás nechci. Jen Vám říkám jak se to celé seběhlo, bez jakéhokoliv názoru, bez nálady…“

Venku zaduněl hrom, zablýsklo se a Arnošt pokračoval:

„Ani jeden z nás netušil kam má vlak namířeno. Zastavil za 2O hodin na severu Rumunska ve městě Cluj Napoca.

          Naše malé-velké dobrodružství začalo. O tom, co následovalo bych mluvit hodně dlouho. Mohl bych o tom napsat knihu. A možná, že to jednou udělám. Ostatně ve vězení budu mít spousty času.

          Vydali jsme se na pouť napříč Transylvánií. Pomáhali jsme lidem, kteří nás pak pohostili a o teplý nocleh nikdy nebyla nouze. Někdy jsme takhle na jednom místě zůstali třeba 10 dní. Čas od času jsme také našli útočiště v tamních monastýrech – tedy klášterech. A těch tam pod horami bylo poměrně dost. Také nám docela pomohla velká voda, která po extrémních deštích zasáhla mnoho vesnic. Spousty lidí přišlo o své domovy, ale lidé si pomáhali.

          David se uzdravoval. Viděl jsem to s každým novým dnem. Pravda, viděl jsem děsivé záchvaty při kterých mi tuhla zápěstí. Přeci jenom slovům jako schizofrenie jsem nerozuměl…, ale těchto okamžiků ubývalo. Člověk nemůže být pořád smutný a David byl na dně stoky až příliš dlouho.

          V polovině března jsme se seznámili s Jonelou. To jméno pro mě navždy zůstane symbolem ideálu dívčí krásy. Je to chudé a ctnostné děvče se smyslem pro prožitek. Stále vidím jak její havraní vlasy vlají ve větru.

          V ten čas už jsme žili v tom opuštěném dřevěném srubu na vrcholu hory Montry. Jonela žila dole v údolí se svým dědečkem. Často za námi chodívala s rancem plným jídla a jindy bez rance jen tak s květinou ve vlasech si vyšlápla do 1200-metrového převisu. A pak jednou s námi už zůstala.

          Oba jsme ji milovali celým svým srdcem a ona to věděla. Necítili jsme k sobě s Davidem žádnou konkurenci. Bylo to správné. Patřili jsme k sobě.., všichni 3.

           A pak se něco změnilo. Je těžké to popsat. Někdy mě slova tolik omezují. Cítili jsme kolem sebe čistotu a východ i západ slunce byl pro nás radostí. Snad za to mohla ta nadmořská výška…Nic se neopakovalo. Každá chvíle byla spontánní a měla svůj význam. Slunce tehdy prosvítalo mezi listovím stromů docela jinak. Nebylo to šílenství…, jen čistá mysl.

          Na vrcholku hory jsem některým věcem porozuměl. Můj život už nikdy nebude jako dřív. Tehdy jsem cítil každou vůni, slyšel sebemenší zvuk. Víte, i teď toho mám ve skutečnosti docela hodně. Mám své vzpomínky.

          Stačilo nám jen dýchat tam venku pod hvězdami, milovat se mezi starodávnými kamennými náhrobky a cítit dráždivý vítr v zádech, vést ty naše éterické hovory za úplňku, sbírat byliny na čaj a pozorovat pářící se jeleny.

          Někdy může být snadné podlehnout stereotypu všedního dne, cítit nudu, nevědět co tvořit. Je to o tom jak dnes ve světě žijeme. Celé dny pracujeme a pak když přijdeme domů, jsme už méně nároční..- spíše chceme jen relaxovat. Tehdy se nám může zdát, že to, co se děje – život, plynutí času.., že to není nic.., nic velkolepého. Jenomže ono je to ve skutečnosti velmi velkolepé. Chvíle, kdy si to uvědomím jsou intenzivní a chvíle kdy podle toho žiju

Jsou úžasné. Kouzlo je v tom být velkolepý, i když prostředí není, i když ostatní lidé nejsou.

………………….Ach jo…, pak dolů do údolí přišel ten osudný karneval. Všude samé lampiony a masky. Z toho dne mi všechno v hlavě nějak splývá. Pamatuju si, že jsme se dali do řeči se skupinou mladíků, kteří šli za cowboye. Taky jsme vypili nějaké to místní víno. Půjčili jsme si s Davidem jejich kolty a klobouky. Zahráli jsme tam povedenou scénku a získali si nemalé publikum.

„ Jen zmáčkni kohoutek Cassady. Vyletí ptáček“, popichoval mě David a vesničané  se za břicho popadali. A Já ho zmáčknul. Vydal jsem při tom ze sebe zvuk, který měl co nejvěrněji napodobovat ránu, ale ten byl okamžitě umlčen ohlušujícím reálným výstřelem. I když mě ruka cukla silou zpětného nárazu, začal jsem se zběsile ohlížet, kdo to byl. A pak mi to došlo…“

Státní policie Zlín – září 2005://

Seděl na starém koberci v cele předběžného zadržení a díval se z okna ven. Ze starého rádia se linula jedna píseň za druhou. Cítil mír v srdci. Vše co mělo být řečeno, bylo. Rád by teď venku dýchal čerstvý vzduch, ale věděl proč je tady a taky že tu bude  tak dlouho jak jen bude muset.

          Mladý policista odemknul dřevěné dveře se slovy – „Byl jste propuštěný na kauci pane Sakura.“ Nebyl si jistý jestli chce být propuštěn, ale byl velmi překvapený. Jeho matka za ním chodila každý den a on moc dobře věděl, že ona tolik peněz nemá.

           Vrátili mu tenisky, džíny i triko. Policista čipovou kartou otevřel další zamřížované dveře a Arnošt byl volný, tedy do té doby než začne soud.

          Prošel čekárnou mezi mnohými delikventy , žadateli i obětmi a pak v chodbě uviděl toho muže. Jen tam tiše stál a pozoroval ho. Věděl kdo to je. David mu o něm mnohokrát vyprávěl. Arnošt došel až k němu, podívala něj..a s červenýma očima řekl – „Ani nevíte jak je mi to líto. Zabil jsem Vám syna…“

Pan Kopretina se na něj jenom bezeslovně podíval, pak se podíval na zem, zvedl oči a pohladil chlapce po čele. Posbíral všechny své síly, našel rovnováhu a dal svému smutku směr – „Ne Arnošte, ty jsi ho zachránil..To Já jsem zodpovědný…“ Arnošt se na něj podíval  jako na svého otce a také ho pohladil po čele.  Skla v jejich očích se po těchto slovech neovládla.  A střípky slz se jim začaly spouštět z koutků očí jeden za druhým. A mladý horolezec byl rád za ty slzy, byly to první slzy v jeho životě.

Epilog – Na vrcholku hory Montra – 21. červen 2005://

“Tady je na vás odevšad vidět. Musíte změnit svůj život“

                                                                                                                Rainer Maria Rilke

Byl to jasný, letní den. Slunce se pomalu blížilo ke konci své denní poutě. Suchá tráva jemně šuměla spolu s lehkou brízou. Jonela míchala polívku v kotlíku na  malém ohni a vedle sebe měla poskládané houby. Občas zvedla hlavu a podívala se na dvě vrstvy mraků. Asi 100 metrů pod nim, byl souvislý pás mraků a mlhoviny, který lidem v údolí bránil užít si sluneční paprsky. Další mraky byly neskutečně nízko nad vrcholem hory. A když  náhodou nějaký z nich zastínil slunce, Jonela si připadala jako by sama byla v tom oblaku. Byla to podívaná jak z jiného světa.

          Arnošt stál na okraji prudkého srázu náhorní plošiny a díval se dolů. Tam zhruba o 2OO metrů níž, kde svah už není tak strmý viděl vysoký kus skály s téměř kolmou stěnou a na něm malého človíčka jak se pomalu ale jistě jako pavouk posunuje vzhůru.

          David se nedíval dolů. Visel na skále jen tak bez lana. Všechny svaly měl napnuté a dokonce vnímal jak jeden přechází v druhý. Koncentroval se na každý pohyb a cítil jak mu pot stéká po lopatkách.

´Já věděl, že to dokáže´, říkal si Arnošt a neúprosně sledoval každý jeho pohyb. Tu skálu spolu vyšplhali  i slanili mnohokrát, ale vždycky s lanem. Arnošt byl dobrý učitel.

          David se dostal do třetí čtvrtiny výstupu na skalní výstupek, kde si mohl sednout a odpočinout. Věděl, že teď už to dokáže. Jeho nohy vysely volně v prostoru a naráz ucítil zase přítomnost někoho, kdo by tu neměl být. Začal se trochu třást, ale byl otevřený a ničeho se nebál. Na vrcholku hory některým věcem porozuměl a jedna z nich byla to, že všechno má svůj smysl a to, co tedy dřív viděl a bolestně prožíval, nebyly přeludy.

Nahlas vyslovil – „ Myslím, že mi můj bratr chce něco říct“. A pak ucítil jemný vítr ve vlasech

A uslyšel myšlenky a pocity jeho malého bratříčka jak vstupují do jeho mysli…“ Teď už budu muset jít bráško…Já nechtěl aby sis to vyčítal…Já nechtěl, aby ses trápil…, ale zkoušel jsem to příliš dlouho a potom jsem už nemohl najít cestu za světlem. Teď jsem ji našel. Mám se dobře. Nic si nevyčítej a pozdravuj Tátu. Smrt není tak zlá,.jak se traduje. Počkám si tady na vás..“

„Mám tě moc rád Petře“, zašeptal tiše David a pak bríza přestala vát. Seděl tam ještě dvě hodiny a nepřemýšlel. Sledoval horizont a cítil radost v srdci.