„Jedno velký!“  Dneska je tu docela plno, no jo, pátek večer… samý známý ksichty. Pingl. Tamhle nějaká nová roštěnka…. „Člověče, na co zas myslíš, pijem, ne?!“  „No jo,“ zabručím a pořádně se napiju. Stejně tu není sama, ten její jí hlídá jak ovčák. Všude kouř. Někdo objednává další. Jako na kolotoči.

Sobota.

Skrz zataženou roletu mi na ruku svítí protivný sluníčko. Snažím se ty paprsky chytit. Ruka těžká jako šutr. Měl bych si ostříhat nehty. Starej lustr a kolem něj se všechno otáčí. Pomalu a zase rychle. Kde to vlastně jsem?! Mám hlad. Usnul jsem. Aspoň se nemusím znova oblíkat, ne? Za oknem řve nějakej pták. Tolik rámusu pro nic za nic! V lednici aspoň párek. Děsivá spousta času. A nic se neděje. Známá melodie se rozezní pokojem. Kam se zase schoval dýchatelnej vzduch? Telefon. „Jo, za chvíli jsem tam.“ Beru klíče, mikinu a padám. Jediná pořádná hospoda, kde maj otevřeno i v sobotu a neděli.

Neděle.

„Tak už vstávej, nebudeš se tu válet jen tak!“ Matinka. Dej si pohov. Už na mě nestačíš. Už nestačíš na nic! Zas ty tvoje trapný pokusy o pozdní výchovu. To si vážně myslíš, že teď ještě něco změníš tím, že tady budeš hulákat - na mě? Už ti začínaj šedivět vlasy. Kdys naposled byla u kadeřníka? Kdys naposledy udělala něco jen pro sebe? Kdys naposledy udělala něco třeba pro mě? Pomačkaný triko a ve tváři s vráskama otlačený vzory - jako na koberci… kdys vlastně začala pít? Když odešel táta? Aspoň už je klid.  Stejně ses to naučila od něj. Pít, řvát a nadávat, jen to nenechat ležet na sobě. Prášky na spaní a hektolitry vína, to ti zbylo. Ani neuklidíš. Je mi tě líto. Trochu. „Vypadni a nech mě spát, sakra!“ Ublížený pohled a jseš pryč. Konečně můžu spát. Probudím se až večer, akorát tak zajít na jedno, dvě. „Kam zase jdeš?!“

Pondělí.

Jako když mě praští! Světlo se mi zabodává do hlavy. Malej jehelníček. Zhasněte to! „Martine, vstávej, nebo přijdeš pozdě!“ Dej mi pokoj. Dejte mi všichni pokoj! Zastávka plná lidí. Autobus plnej lidí. Celej svět plnej lidí. A přitom tak prázdnej. „Brej den, sem zaspal…“ Zapluju na svoje místo. Všichni pilně opisujou z tabule. Kombinace 8 prvků páté třídy… cože?? Nakukuju k Pavlovi, třeba je z toho trochu moudřejší než já. „Hele, vole, tys zase zaspal, co? V kolik jste šli včera domů?“ „Martine, pojďte k tabuli!“ Mám to zapotřebí? „Nevím. Nevím.“ Pět, sednout. Konečně. Už abych byl doma. Ale co doma? Minuty nudy. Hodiny nudy. O přestávce aspoň to cígo. Večer jdu na jedno. „Vykašli se na školu, kamarádi jsou důležitější!“ Tak na tohle si klidně připiju!

Úterý.

Zaspal jsem! Sakra! Kolik je? Ale co, vždyť se to tam beze mě nezblázní… Zdá se mi zvláštní sen. Je v něm táta.

 Středa.

Písemka.  Prázdný papír přesně vystihuje moje vědomosti. Pokouším se cosi stvořit, přece jen mám z toho špatný pocit. Tohle mi přece vždycky šlo, levou zadní, dokonce jsem doučoval tu holku, dceru kamarádky mojí mámy. Tak kam se to všechno podělo? Zuřivě škrtám a začínám znovu. Pobavený pohled profesorky. Okamžitě odkládám propisku a  neutrálně se zahledím z okna. Snad si nemyslí, že mě nějaká její písemka vykolejí?! Ale ten papír. Tak prázdnej s pár přeškrtanejma řádkama. Jako já.  Nejradši zmuchlat a zahodit.

Čtvrtek.

Škola a hospoda. Máma měla hysterák a pak usnula na chodbě, v ruce flašku. Sousedi se zase hádaj  a já mám hlad. V lednici je akorát kečup a nějaká zelenina, lepší bejt o hladu. Dávaj nějakej slaďák, nic pro mě.  Vzpomněl jsem si na bejvalku.  Kačenka. Jedinej člověk, co na mě byl pyšnej. Pro ní i modrý z nebe. Jenže pak nějak už nebyl čas, musel jsem bejt taky s kámošema. Už mi nenapsala. Nebo já jí? To bylo v době, kdy jsem skončil s tréninkama.  Člověk by se uhnal…  Kluky jsem nedávno potkal. Spolu, všichni vysmátý a strašně spokojený, šli z nějakýho zápasu, asi na pizzu, jako vždycky. „Martine, čau! Jak se máš?“ Neurčitý mávnutí rukou a vletěl jsem do metra. Ať se staraj o sebe! Nechápavě koukali na odjíždějící vagón…

            Pátek.

            Na školu kašlu. Zaseknul jsem se v parku. Svítí sluníčko a já se rozvalil na lavičku. Co dělat? Mladá holka s kočárkem. Uslintanej retrívr jí nosí klacky, obletuje prcka a je celá happy. Vidíš, mami? Třeba jsi mě taky takhle vozila… Rodinka na kolech. Dva běžci. Magoři. Vytáhnu cígo. Pohoda. Jak cigareta ubývá, dostávám optimičtější náladu. Začnu se trochu učit, do pololetí to vytáhnu. A s pivem je taky konec, leze to do peněz. Možná někde najdu Katčino číslo, jestli má pořád to samý… Odhodlaně odhodím cigáro. Vstávám a zhluboka se nadechuju toho čistýho pražskýho vzduchu. Jo, všechno to půjde. „A hele, kde se tu bereš? Taky zatahuješ?“ To je Michal. Můj kámoš.

            „Jedno velký!“ A už je tady.   Dneska je tu docela plno, no jo, pátek večer… Chtěl jsem se učit, přece. „Na co zase myslíš člověče, pijem, ne?“  „No jo,“ zabručím a pořádně se napiju. „Na školu kašli, máš přece mě, ne?“ ušklíbá se a objednává další. Jako na kolotoči.