Hřbitovy jsou smutné za každého počasí. Dokonce ani krásné podzimní odpoledne, prosluněné, jiskřivé, voňavé po hlíně a tlejícím listí nedokáže přehlušit tu truchlivost, která vyzařuje z šedých náhrobků a hořících svíček. Hřbitovy. Pohřebiště lásek, nadějí i nenávisti.
Nikdy jsem je neměl rád.
Jdu po stezce vyšlapané do trávy mezi hroby a míjím shrbenou babičku s šátkem přes stříbrné vlasy. Usmála se. Já ne, nemůžu. Všude kolem jména cizích lidí, vytesaná do kamene, otcové, matky, něčí rodiče a děti. Sem úsměvy nepatří. Tohle je místo zasvěcené slzám a smutku. Smát se tu je… divné. Nepatřičné.
Tady je to. Hrob číslo 843. Bílá plechová tabulka s černými číslicemi. Dívám se na ni a myslím na to, že se hrozně nehodí k té leštěné mramorové desce. Bílé cifry na černém podkladě, to by bylo lepší, vhodnější. Ona by nejspíš řekla ´hezčejší´. Jako bych ji slyšel. Mramor a malý kovový kahánek na věčné světlo by se jí líbily, ale ta nápadná cedulka by ji štvala. Určitě.
Obrázek se jim zato povedl hodně, to ano, umělecké fotografie měla moc ráda. Na černobílém portrétu vypadá trochu vážnější, než jak si ji pamatuju, ale vlastně jí to docela sluší. Moc jí to sluší. Chtěl bych jí to říct. Že se mi ten obrázek líbí. Chtěl bych, aby tu byla se mnou, držela mě za ruku jako dřív. Chtěl bych…
Náhle si uvědomím, že mluvím nahlas, tak se raději shýbnu a smetu z mramoru pár uschlých lístků. Její pohled mě sleduje z fotky, škoda, že na ní není vidět jeho krásná šedozelená barva. Měla tak nádherné oči.
Pokládám na hrob napůl uvadlou růži. Máš radši narcisky a fialky, já vím, ale na ty si musíš počkat do jara. Budou se tu hezky vyjímat, žlutá a fialová na těžkém černém kameni, pod kterým… Tak to vidíš – už zase brečím, jako už tolikrát od chvíle, co jsi odešla. Tečou mi slzy a z růže je jenom červený flek a já vůbec nevím, jak to tady bez tebe přežiju.
Tak strašně mi chybíš, Veroniko!