|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pokorně, s citem a trémou si odkašlal. Potom se nevózně chytil pod krkem a naposled si zažmoulal okraj svého propoceného trička. Během čtení, to věděl, své tričko musí nechat napokoji. „Tak nám taky, Ivane, pověz něco o sobě, jak dlouho jsi na Totemu,...“ ozval se rutinním hlasem šedovlasý vlasáč, který celé čtení řídil. „Ježišmarjá, tak mě se na to taky ptá,“ řekl si v duchu nevěřícně Ivan, i když to mohl vytušit z dosavadního průběhu předčítání. Četli před ním již čtyři psavci a nikdo trapně vynuceného představování ušetřen nebyl. Ani ti notoricky známí. „Probůh, to je jak v Hip hap hop,“ pomyslel si Ivan. Co ze sebe vymáčknout? „Ahoj, já jsem Ivan, je mi osmnáct let, přijel jsem k vám z Prahy, mezi mé záliby patří...“ To neřekl. Ostatně nedělejme si iluze, že by se zmohl na delší proslov z patra, než dvě souvislé věty. Nakonec, byl docela ve formě a přálo mu i štěstíčko, přes tu nervozitu a panický strach ze sebeuvádění, se mu z úst vydraly tři - pravda, ne zcela souvislé - větičky: „Tak,... já jsem... Ivan (velmi rozvážně a procítěně sdělil ostatním své jméno) a na Totemu jsem asi tři tejdny, (plynule přešel do lajdáckého a rádoby uvolněně znějícího jazyka) takže jsem tady vlastně... náhodou, (cosi ho nutkavě nabádalo říci „omylem“) takžééé... ééé... éé (nevěděl, jakou by nasadil svému strhujícímu projevu korunu) je to vlastně... taková... náhoda (rozhodl se pro trnovou).“ Při tomto velmi sdílném úvodu jedna půlka lidí stačila upadnout do sladké dřímoty, druhá, ta čilejší, ještě zvědavě visela na Ivanovi očima v očekávání nebývalé taškařice.
Ivan se postavil a nadechl se k první větě: „hchÁÁÁÁ“ zalapal po dechu jako ten nejtěžší astmatik, kterému nadvakrát prostřelili plíce. „Vezmi si mikrofon, Ivane,“ vyrušil ho ze čtení vlasáč. „Propánajána, ne, já tadytý technice vůbec nevěřim, budu číst bez toho, bez toho, bez tadydlectoho,“ to ďáblovo slovo mu ne a ne přijít na jeho slabomyslnou slabomysl, „...mikrofonu,“ vydechl Ivan (hurá!) na svou obranu. Chvíli čekal, co bude. Bylo trapné ticho. Usoudil, že se mu podařilo se uhájit a že ho nechají žít. „Nebude tě slyšet, ale možná, že je to tak lepší, stejně nemá cenu tě o něčem přesvědčovat, paličáku, nemysli si, takových, jako jsi ty, jsme tu už měli... Však mi si to tu nějak odsedíme, než doblábolíš,“ myslela si bdící polovina publika a nebyla v tom žádná předpojatost, jen zdravý úsudek z dosavadního vývoje Ivanova čtení.
Ivan se tedy podruhé pokusil začít a mocně zasípal: „hchÁÁÁÁ,“ publikum se zdálo být tím mohutným nádechem zastrašeno, nikdo ani nedutal. „HchÁÁÁÁ,“ nabral Ivan ještě jednou výhružně dech do svých šestilitrových plic a opíjel se pocitem moci, „Obloha zčeranala a na zemi padl...“ jak se uslyšel, vzdychl rozkošnicky po hlubokém, klidném a vyzrálém hlasu pána, co četl, ač zdála se to být věčnost, chvíli před ním. „No a co, tak čtu s intonací školáka předčítajícího školní slohovou práci,“ pomyslel si Ivan, hlavně to celé musím dokončit se ctí: „...nepřiozený, všepolcující. Vše-po-hl-cu-jící stín, v němž...“ slabikoval. „No výborně,“ říkal si, zatímco pokračoval ze setrvačnosti v kodrcavém čtení.
Hlavně se ctí. Ivan si vzpomněl na svůj příchod: „Jdete na čtení? Pětadvacet korun, prosím,“ řekla mu paní v pokladně. A pak ještě: „Jste účinkující?“ „Jsem“ odpověděl. „Tak já nevim, ale tady jsou všichni vlastně účinkující, tak...“ „Jasně (babi), tady máte pětadvacet korun,“ vždyť o nic nejde a někdo ten nájem zaplatit musí. Ještě si neodpustil vtípek: „Třeba, když zaplatím vstupné, tak mi to účinkování prominou.“ Té babičce za pultíkem to vtipné nepřipadalo, ale nyní, jak Ivan četl a občas zhlédl publikum, jenž se snažilo s účastí nevypadat až tak znuděně, ačkoliv nakonec, po statečném boji se všemi odstíny šedi podlehlo a začalo si svorně okusovat nehty jako jeden muž, viděl v té své poznámce téměř proroctví. Chvíli uvažoval, zda by neměl povídku ukončit: „Heleďte, já jsem zaplatil dole vstupný a rozhodl jsem se, že to číst nebudu.“ Rozhodl se ale pokračovat dále. „Neměl by ses vyhýbat žádným zkouškám,“ připomněl si. Safrblé, jaký filosof tohle říkal? Kolik nešťastníků kvůli němu při zkouškách uhořelo?
Právě se ve svém čtení dostával k pasáži, kterou považoval za nejtěžší zkoušku posluchače. Bohužel, jak přehlédl místnost, shledal, že všichni posluchači neobstáli ani před zkouškou nesrovnatelně lehčí, před začátkem povídky. „Safra,“ pomyslel si, „měl jsem si přeci jen vybrat jinou povídku k přečtení. Rychle si, a během čtení to byl vlastně neuvěřitelný výkon, sesumíroval všechny nevýhody povídky, kterou právě četl: „Je to nejasné, přibližně polovina čtenářů nepochopí pointu a ti, kteří ji pochytí, ji neporozumí správně a dostatečně. Tváří se to jako scifi, většina lidí mě přestane brát vážně, jakmile se tam objeví slovo robot nebo vědec. Není tam ani jediný vtip. Nedokážu ji dobře přednést, protože jsem mizerný čtenář. A celé je to závislé na tom, aby se posluchači vydrželi soustředit a slyšeli pokud možno každé slovo. Vůbec, celá povídka byla předem odsouzena k neúspěchu, bože, proč mě to tady vlastně nechali číst, jsou blbí nebo co?“
„Proč jsem se sem vlastně nechal nalákat? Proč tady stojím?“ zaúpěl Ivan. Vzpomněl si na pondělní vzkaz. „Ahoj, zase bude předčítání v Jindřišské věži, nechceš tam něco svého přečíst?“ Tehdá si nejprve řekl: „Zalžu, že nemám čas.“ Ale pak si připomněl filosofa: „Neměl by ses vyhýbat žádným zkouškám.“ „Pámbu zatrať toho pošahaného myslitele i s celou tou jeho heroickou filosofií!“ Obratem, během toho, co přečítal ostatním svoji povídku, odehrál se v jeho hlavě krvavý puč, filosofie byla důsledně vymýcena a na její místo nastoupila lidová moudrost: „Kdo uteče, vyhraje.“ V důsledku této revoluce se také radikálně změnila Ivanova koncepce předčítání. Začal drmolit, mumlat a brumlat si pod fousy, aby nerušil spící část publika. Vůči té části publika trpící nespavostí (takzvaným posluchačům), jež se ho snad ještě snažila pochopit, přestal cítit jakékoliv závazky. Už aby to měl za sebou.
Když se Ivan dostal na konec své povídky, jal se pokračovat znovu na začátku, neboť to jeho povídka vyžadovala. Byl překvapen, že jeho - není to úplně přesné označení, ale lepší mě nenapadá, zůstaňme tedy naivními idealisty - posluchači si toho všimli. S úlevou, jako cvičení psi, vycítili, že se povídka blíží ke konci. Ivanovi zbývalo přečíst poslední dva odstavce začátku textu, aby jeho povídka nabyla kýženého a vytouženého smyslu. Žraloci cítící krev ale neprojevili sdostatek trpělivosti a ve své nedočkavosti začali v půlce posledního odstavce tleskat, závěrečné rozhřešení neočekávavše, neboť si (snad po právu) mysleli, že text, který již jednou slyšeli, je již nemůže překvapit. V Ivanovi se vzedmula poslední vlna hrdinství, narcismu a falešného zneuznání, jenž provází všechny neúspěšné autory. Překřičel rodící se potlesk posluchačů, snažící se ho již konečně umlčet a pokračoval ve čtení až tam, kam měl původně v úmyslu.
A jak tak Ivan dočítal poslední odstavec, vzpomněl si na jednoho svého známého. Ten známý má „kamaráda“, neuvěřitelně trapného, nešikovného, ošklivého, nesympatického a vůbec odpudivého, kterého bere všude s sebou jen proto, aby dal vedle přítelovi ubohosti vyniknout své kráse, šikovnosti, inteligenci a svému třeskutému smyslu pro humor. „No jo,“ řekl si Ivan, „ někdo tady za toho vola přeci bejt musí...“
Jakmile dočetl, ani se nepodíval do publika a odešel jako spráskaný pes, shrbený a sešlý, s posraným egem, ale s vědomím, že udělal dobrý skutek a pocitem nezištného sebeobětování pro blaho druhých.
|
|
|
