Drahá Emo,

             konečky hebkých rtů dotýkáš se mých slov, že mám pravdu?Tvé voňavé kadeře mlhy a jarního slunce opět jsou na polštáři.Ano, tak viděl jsem Tvé měděné vlasy každý den, dokud jsi tu byla.Pokojem nesla se vůně Tvého parfému, vůně ta uvízla v paměti mé a jsem za to vděčný.Kdesi jsem se dozvěděl, kolik slz vypláče člověk za celý svůj život.Zkonstatoval jsem tedy, já pláči jistě za mnoho lidí, kteří nevyužijí příležitosti setřít ony kapky z ustarané tváře do kapesníku, ba kapesníků.
Po Tvém odchodu změnil se můj obzor všeho.Nedohlédnu již tak daleko.S sebou vzala sis polovinu toho, co každý den buší v levé části hrudníku.Teď cítím to pravidelné opakování stále silněji, uvědomuji si totiž, že část jeho mi chybí.
            Stále vzpomínám na okamžik, kdy jsem tě potkal.Stála jsi na břehu jezera a já styděl se přijít k Tobě na bližší vzdálenost.Tvá bílá pokožka zářila v paprscích slunce jako papyrus.Já vím, ten má nažloutlou barvu, ale však víš, jak mám to slovo rád.
           Toulám se v myšlenkách po korunách stromů, po rozkvetlých loukách a marně Tě hledám.Život můj zastavil se, přesýpací hodiny nechtějí propustit ani zrnko písku.Bojím se, že i čas se zastavil.
            Zažili jsme toho spolu tolik, a přece si to vše mohu promítnout za jeden jediný den.Od rána do setmění, do doby než ulehnu, a vlastně i potom ve spánku, stále znovu prožívám náš příběh.
Měl jsem Tě poznat dřív.Něž on poznal Tebe .Ten démon, který přišel dřív.Celou si Tě vzal pro sebe.Stále nepochopím, proč jsi mu odevzdala sebe samu celou.Vždyť provdat se můžeš jen za lásku.Já vím, neměla jsi kam jít.
          Jsem šťastný za okamžik, který mi dovolil poznat Tě.V prvních vteřinách jsem se do Tebe zamiloval.Byla jsi, a vždy budeš, má krásná princezna.Nespatřím Tě, dokud on neodejde z tohoto světa.Teď vlastně nejsem si jist, zda spatřím Tě vůbec potom.Tak dlouho jsi mi nepsala.Stalo se něco?

Tvůj Theodor