|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Její slunce
Autor: . (Občasný) - publikováno 1.11.2001 (17:08:45)
|
|  |
Něžně svými prsty objal její hrdlo. Nevěděl, zda je noc či den. Tachladná věc v jeho rukou vracela vzpomínky. Před jeho vnitřním zrakem přebíhaly různé obrazy, vznikaly, míchaly se a zase zanikaly.
Byla tu krásná hvězdná noc, rybníka a žena. Žena, které patřilo jeho srdce. Seděli spolu na obrovském kameni a koukali na stříbrný obraz měsíce na klidné hladině. Byli šťastní. Prožili den zalitý sluneční září a jejich láskou.
V jeho pokoji vydávala jedinou záři žárovka – slabá a blikající. Věc v jeho ruce byla prázdná a chladná. Svíral prázdnou láhev a klátivým krokem šel pro plnou. Nevěděl, co pije a bylo mu to jedno, jen nechtěl vystřízlivět. Toužil zapomenout na zradu i na zlost. Bouchl pěstí do stolu, láhev nadskočila, spadla a odkutálela se na kraj stolu. Opojná kapalina vytékající z převržené láhve měla zlatavou barvu, stejnou jakou měly její vlasy.
Byl podzim. Listí padalo ze stromů a zachytávalo se jí ve vlasech. Byla tak krásná. Tam venku pod stromy se cítil volný jako pták.
Teď se cítil stísněně. Uvědomoval si, že sedí sám v koutě zšeřelé místnosti. Obloha za oknem byla zatažená těžkými mraky, ze kterých se spouštěl děšť. Ten déšť mu připomněl její slzy...
Tolik jich prolila, když se s ním loučila. Opouštěl ji na dlouhých šest měsíců. Nechtěl být sám – bez ní a nechtěl ji nechat samotnou, ale prostě musel.
Procitl z blouznivého snu. Mezitím přišla noc. Seděl úplně osamocen v potemnělém pokoji. Na nebi zářil měsíc. Svítil bledě a ostře, bodal ho do mozku jako tisíce malých jehliček. Pevně zavřel oči.
Odejel na služební službu. Jelikož pracoval velmi usilovně, měl možnost vrátit se dřív. Koupí jí něco hezkého a pozve na večeři. Ano, to bude ono! Zatím seděl blízko domova na lavičce a tvář nastavoval hřejivým paprskům slunce...
Přistihl se, jak upřeně zírá na žárovku. Měsíc za oknem zmizel. Na obnažené žárovce se plácala můra a vytvářela na stěnách místnosti bizardní stíny. Napadlo ho, jak je ta můra hloupá, vždyť si spálí křídla a umře. Sáhl po další láhvi. Umře! Zachechtal se. Co pro ni znamená smrt? Asi vykoupení. Ztratila pravé slunce a to, které si našla jako náhradu ji zabije.
Schody k jejich bytu bral po třech. V ruce svíral balíček s překvapením. Zazvonil. Chvíli se nic nedělo, potom si ho někdo prohlížel špehýrkou. Dveře se otevřely a v nich stála ona, překvapená, ale jakoby ho čekala. Měla na sobě červený župánek, který se mu hrozně líbil. Chtěl ji obejmout a políbit. Zajejími zády se objevil cizí muž. Ona začala říkat něco o samotě a o vzdálenosti a o tom, že on tam určitě taky nežil v celibátu. Díval se na toho vetřelce a nenáviděl ho. On mu vzal jeho lásku. Zatmělo se mu před očima. Vzal těžkou bronzovou sochu a hodil ji po tom muži. Skácel se k zemi a z hlavy mu prýštila krev. Ona křičela a pěstmi ho bušila do prsou... Chytil ji za krk.
Tiskl ji stejně, jako právě teď tiskne láhev – silně a jako smyslů zbavený. Láhev praskla. Na jeho dlaních se se objevily krůpěje krve. Má na rukou krev – její krev... Můra se naposledy přitiskla ke svému falešnému slunci a spadla mrtvá na špinavou podlahu. Smutně koukal na rozbitou láhev, na můru a na krev na svých rukách. Ona přeci musela zemřít! Vybrala si. Zvolila žárovku místo slunce.
|
|
|
