hodina

          Šla přes pole, až k posedu. Vedle ní běžel pes Vlk. Neustále neposedně vyskakoval k jejímu pasu a tlapami špinil její kalhoty. Kousal vodítko s řemínkem a vůbec ji neposlouchal.  Ona pro sebe jako před nějakým velkým dozorem psího cvičitele se styděla za jeho neposlušnost a nesměle na psa křičela. „ Vlku nech toho, neskač, nekousej!“ Ale Vlk jakoby neslyšel.  V tom se jí zakousl do rukavice a ona nemluvila a nechala ho tak. Cítila v sobě stud, ne před sebou, ale před všemi, které  jejich psi poslouchají na slovo.  To byla celá ona.  Úzkost ze šmírování jejich myšlenek někým cizím ,  která se  v jejím dětství loudavě vkrádala do jejího vědomí každou noc, rozežírala její hlavu  a ona se  ztrácela  v sugesci svých nereálných představ.  Zároveň pocítila uvolnění, prolnutí jeho neposlušnosti a dravosti s jejím přáním prostě být jeho paní se jí zmocňovalo a ona si jen tak pro sebe řekla. „ no ať“ a kráčeli spolu  v třpytícím se sněhu. 

 Včera šla tudy její sestra  i s jejím synovcem. Ve sněhu se rýsovaly ještě jejich nezaváté stopy. Stopy malé   a velké boty, stopy Vlka a  saní.  Sestra bydlí i se svým manželem M v malém městě K. Před rokem si tu koupili velký dům s velkou zahradou a  nyní je jejich velkým přáním v klidu tu žít až do smrti a mít velkou  rodinu a  ona  si pokaždé  do města K přiváží sebou  marnost   staropanenství , která se mísí s odpovědností a štěstím svobody jejího velkého těla. 

Věří v jednoho Boha.  Ještě donedávna se snažila zastírat svou natvrdlost a nízkou úroveň důvtipu, ale nyní se už o nic nesnaží a každé ráno , v poledne a večer se modlí, aby byla alespoň dobrá, když už nemůže být nejlepší. Ve svých útrobách  konejší svého ducha  a je ráda, že ví, kdo je.  Rozhodla se žit v pravidelnosti odpočítávání minut celé hodiny a nebýt nikomu na obtíž. Chce  mít jednou vlastní byt a v něm mourovatou  kočku a Vlka. A s tímto přáním pravidelně jednou za měsíc navštěvuje sama své příbuzné.  

    Vlk se zastavil a čenichá  kobylinec. Potom se do něj v klidu s chutí pouští a ona se snaží mu v tom zbránit. Vlk přestane. Uleví se ji.  Už se stmívá, a tak se vracejí domů.

    Sestra zatápí v kotli dřívím. Má špinavé rukávy vytahané haleny. Na schodech do sklepa na ni   volá  její  dvouletý syn. Na plynovém sporáku v kuchyni se vaří pohanková polívka. Vlk je již uvězněn v ohradě, začíná kňučet a podhrabávat si vrátka. Když zjistí, že to nemá cenu, jde   do pelechu na madraci dírou v dřevěné kůlně. M  přijíždí na kole  od tchýně a v tašce veze chleba a rohlíky  a k tomu povidlovou buchtu. V kuchyni přetéká z hrnce pohanková polévka. M je nemile překvapen a plyn ztlumí.  Sestra stále zatápí v kotli. Nejde ji to, a tak je nervózní. Synovec se počůral do kalhot, až mu to steklo  na podlahu ve verandě a křičí nedočkávající se matčiny přítomnosti. Ona vchází do verandy, bere ho do náruče  a společně jdou do sklepa za sestrou. Synovec se usmívá a je opravdu šťastný. M sedí v kuchyni a čte si inzertní noviny. Na sporáku stojí hrnec s dovařenou pohankovou polévkou, které je teď o polovinu míň. Ona a sestra se synovcem vchází  do kuchyně.   M zvedá oči od novin a začíná se bavit se sestrou. Tématem rozhovoru  je přetečená  pohanková polévka a netopící kotel.  Sestra v zápalu hovoru jde do vedlejšího pokoje pro plínku. Synovec vezme ze stolu pastelky a čmárá po obalu knihy,  vánočního dárku pro M.  Ona  sedí za stolem a pastelky synovci bere. Synovec křičí a sestra mu v křiku vyměňuje plínku i kalhoty.  Ona mu podává lízátko.    M odchází ven řezat dříví. Sestra si sedá na židli a v náručí drží již uklidněného  synovce ulepeného od lízátka. Ona  sedí na židli  vedle ní a mluví spolu.     M  v klidu venku řeže dříví.  Vlk si  vítězně  podhrabal díru pod vraty a utíká po cestě kličkujíce mezi auty ke kostelu do města.