SAMI

Bylo tehdy jaro. Nebo začátek podzimu. Procházela se sama po nábřeží. Zastavila své kroky u vody a dýchala ji. Dýchala vzduch stromy polévku z parníků… dřevěné sochy a listí a kamení… písek a bahno a všechno... Vnímala. Stála na kraji, slunce se odráželo od vln do jejích očí.

      Usedla a zula si boty. Pohupovala nohama v prázdném prostoru nad hladinou. Slunce. Vítr. Voda. Voda. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby udělala malý pohyb vpřed. Kdyby vskočila…   

      Kampa kampa? Ozvalo se jí za zády. Otočila hlavu a uviděla. Slečna by chtěla do vody? To nepůjde. Dnes jsme vylovili už pět vám podobných. Ani o tom nepřemýšlejte! Zatracený pěkný den. Svádí to. Svádí…

      Slunce mezitím zašlo za mraky a na chvíli zavládl chlad. Uviděla stín, který se pomalu pohyboval mezi lavičkou a stromem. Sem a tam. Jako by váhavě přešlapoval. Byla také  nerozhodná. Začalo jí být zima, pokračovalo v ní smutno.

      Ten, který přecházel opodál, ji stále pozoroval. Promluvil. Dělala, že ho neslyší? Stínoval. Přešlapoval. Byl nervózní. Přál si, aby se zvedla. Aby šla pryč. Daleko od vody. Mezi lidi. Stínoval. Nemohl odejít. Dělala, že ho nevidí? Dokud neodejde, zůstane u ní. Neslyšně přešlapoval.

      Procházeli se po ní mravenci. Podlézali ji. Prolézali jí. Seděla klidně. Nehybně předkloněná. Bylo jí znovu krásně, protože věděla.

      Z parku přicházel, vedl kolo. Tančilo. Kolotočilo. Zastavil se a pozoroval. Zdálo se mu, že vidí postavu sedící u vody. Někoho u stromu. Chtěl jít blíž, ale nemohl. Nedýchal. V jediné chvíli své tělo odlepila. Ve stejné chvíli vyběhl k ní. Přiběhl do prázdna.

Ozvalo se jen -                                                                                                                    Nikoho nebylo vidět.