|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
TURISTA
Zatímco ostatní účastníci zájezdu (no, co, co, můžu já za to, že ten zatracený Viewegh tohle spojení tak proflákl v názvu svého díla…) do Jizerek oblékli větrovky, narazili čepice a vyrazili po zelené, žluté a bůhví jaké dál, já projevil silnou stránku své osobnosti, totiž rozhodnost, svlékl jsem se, zalezl zpátky pod přikrývku s faraonským motivem a oddal se „relaxaci“.
Jak jsem usínal, doléhaly ku mě vzdalující se, slábnoucí hlasy výletníků, lačnících po kilometrech a čerstvém vzduchu, promočeném podzimní mlhou.
Hodiny oběhly šestkrát dokola, "dopřemýšlel" jsem, upravil přikrývku s faraonským motivem do původního tvaru a sešel o patro níže, do restaurace hotýlku Sport.
Na přátele, obléhající mísy s večeří, byl žalostný pohled, utrmácení, zarudlé obličeje ošlehané studeným větrem, z posledních sil se dovlekli k zahřívadlům = panákům slivovice.
Já, pln načerpané energie, připojil jsem se ke společnosti, vědom si vlastní „nadřazenosti“, alespoň co se momentálního fyzického fondu týče, a též nepohrdl úhledným panáčkem, tepla není nikdy dost.
Není nad maximální uvážlivost, popadne-li vás nutkání udělat něco pro své tělo. Na pár sekund jsem též podlehl turistickým choutkám, ale nakonec zvítězila pevná vůle a kamarádka postel mě uvítala s rozevřenou náručí. Ostatní hltali kilometry, já se dobrovolně oddával infekci, demoralizující lidského jedince, jinak řečeno - mě, totiž nemoci zvané „líný jako prase“… Oj.
|
|
|
