Přísloví napoví

„Máme napsat fejeton,“ oznámí mi kamarádka. „Cože? Už zase? Copak jsem nějaká továrna na fejetony? Fejeton by se měl psát, když člověka osvítí Duch svatý, ne jen tak na povel!“

Ale o čem bych vlastně měla psát? Dobrá, mám ještě týden, říkala jsem si před týdnem. Celý týden jsem čekala na návštěvu své múzy, ale nepřišla. Kam se mi jen ztratila? Hledám po bytě, hledám v tramvaji, s útržkem papíru a tužkou v ruce bloudím uličkami a parky. Je mi do pláče. Nikde tu není. A zrovna když ji potřebuji.

Je právě 6:45, čtvrtek. Přivstala jsem si doufajíc, že snad až se vzbudím, tu na mě bude čekat a povede mou ruku po papíře.

Prošla jsem byt, ale pořád nic. Zasednu k počítači, hledám inspiraci u jiných, které jejich múza, když ji potřebují, neopouští.

Nic, co by mi mohlo pomoci, tu není a čas kvapí. Zasedám ke stolu, beru tužku do ruky a čekám. Píši, ale stále čekám. Vařím z vody. Je už příliš pozdě. Když člověk neví, tak neví. Ani z hovna bič neupleteš. A když upleteš, tak si nezapráskáš – zní celé přísloví. A pak, že přísloví napoví. Jsem rozhořčena, mně se tak nestalo!