|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Chodila do parku Retiré venčit tasmánskýho
psa
Toho posledního co byl při tom
když se vázaly mrňavý uzly na
kravatách
nebo se nosily tutový zvonáče
a kotlety byly hustší nežli
Bělovežský prales ve své nejbizardnější
podobě jakou si můžete
představit
Jeden obrovský paradox
dneška
Chodila do toho parku
s knihou v podpaží a poslouchala
Gallaghera
nebo Janis Joplin
a to že je všechno na Míle daleko
(a když je to blízko pak
tím
posraným navrch...)
A říkala mi:
"Jednou budem patřit do červený knihy,
stejně jako tenhle vypelichanej
pes, stejně jako já už zítra...
Jakej je to paradox sejít na "lidskost"".
A pak umřela
Hned po svým psovi
Vím že už nikdy do Retiré nepřijde...
A že momentálně frčej uzly veliký
jako Anenský údolí do kterýho se
teď skoro dívám
Vím
namítneš že to nejde zastavit
A máš pravdu (ostatně jako vždy)
Ale já mám teď mrazení
Sakra veliký mrazení
protože píšu rychleji než přemýšlím
protože vím že jsem
protože vím že budu...
...než i pro mě všechno skončí Million Miles
Away
Za to promiň!
Myslím na ni Sedíš vedle a ptáš se
mě na spoustu věcí
Jsi tak malý Všechno tě zajímá
ale
já znám jenom jednu odpověď na život
Teď ti to neřeknu ale nalezneš
ji nakonec sám
na poslední stránce
Červený knihy
(nebo v nadpisu...)
|
|
|
