Za křivým plůtkem zahrádka jak dlaň,
a dům bílý s rozpadlými krovy.
Tam tak často ve snech chodívám,
když srdce tak stýská si a nekonečně bolí.

A květy v odkvětu, tak tlivě krásně voní,
jak dlaně, co vyprahle klesly v starý klín.
Nad lesy brdskými se deštné mraky honí,
všude kolem klid a nekonečný smír.

Na stole s ubrusem, s jemnými výšivkami,
hrníček stojí s čajem šípkovým.
Jsem hostem času, jež dávno, dávno minul,
a zase tu sedím za stolem prastarým.

Tak laskavé je pohlazení vánku,
které mi sklouzává lehce po vlasech.
To ruce mé babičky vplétají do copánků,
útěchu pro chvíle v mých životních nečasech.