„Volové, zajíc,“ rozkřikl se Jožka tyčící se na pařezu někde mezi vodou a lesem.

Byl červenec.

„Když ho chytíš, domluvím ti rande se ségrou,“ ozvalo se od rybníka, ale to už Jožka bez váhání vystřelil za zajícem jako raketa. Ušák se lekl, pelášil do lesa, Jožka za ním, bosky v plavkách po jehličí mezi stromy, slunko svítilo, za patama se mu kamarádi smáli.

„Tě vidím, jak ukecáváš ségru.“ Smích. „S Jožkou! Ta s tebou vymete podlahu.“

Mára mávl rukou a dál hypnotizoval Jožkovy jasně červené plavky míhající se mezi porostem. „Stejně prd chytí.“

„Náhodou, já bych si dal.“ Honzova rozcuchaná hlava napovídala, že právě vstává. „Mě nebaví pořád žrát ty pitomý konzervy.“

„Náš rybář promluvil,“ zašklebil se Mára a opodál stojící Šiška pobaveně přikyvoval.

Honza vylezl ze stanu a protáhnul se. „Nemůžu za to, že tady v tý břečce všechno pozdechalo.“ Udělal dva kroky k ohništi a nakouknul do kotlíku. „Dal bych si pivko.“

„Dal bych ti do zubů za takový kecy,“ odvětil Mára. „Kvůli tvejm blbejm kecům, že budeš rybařit, sme nevzali nic pořádnýho.“

„Pozor, dáma se vyspinkala.“

„Sklapni, Šišoune.“

Zu Šišku neměla ráda. Šiška Zu taky ne. Zu se líbila Márovi. Mára se líbil Káti z Pelhřimova a Barboře z Vyškova. Před dvěma lety taky Ditě z Jeseníku, ale když se odstěhoval na koleje do Prahy, rychle na něj zapomněla s nějakým Vaškem. Honza měl Zu rád, ale proti Márovi by neměl šanci. Honzu měl rád Jožka, ale ten teď lovil zajíce.

Zuzana vylezla ze stanu. „Tak co dneska, hošani?“ Prošla kolem kluků a přičopla za stromem. Honza s Šiškou se věnovali čaji, Mára sledoval Zu. Ta si stoupla, natáhla si kalhotky a došla si k Honzovi pro čaj.

Bylo deset hodin, Jožka se vracel z lesa. V pravé ruce držel za uši zajíce. Ještě se mrskal.

„Machr,“ okomentoval to Šiška, Mára hvízdl, Honza natáhl ruku se vztyčeným palcem, Zu protočila oči. „Na co nám bude zajíc?“

„K jídlu asi,“ ohradil se Šiška.

Zu si sedla k ohni a natáhla nohy. „Tak živýho zajíce nesežereš ani ty, hochu.“ Otočila do sebe čaj. Byl přeslazený a plavalo v něm smetí. Možná i nějaká moucha.

„Proč živýho? Na to sme tě brali s sebou – abys nám navařila, ne?“

Zu pomalu položila hrnek. „Co?“

„Seš ženská,“ přisadil Šiška. „Ženské vaří.“

„Kokote,“ neodpustila si Zu a pohledem hledala podporu u ostatních. Nic. „Takže vy si myslíte to samý, jo?“

Nic. Zu vstala, zalezla do stanu a za chvíli před nima stála s báglem.

„Co blbneš,“ nevydržel Mára. „Do města je to deset kiláků.“

„Nebudu vám tady dělat služku.“

„To od tebe nikdo nechce.“

„On jo,“ ukázala na Šišku a poskočila, aby batoh líp dosedl na zádech.

„Na něj kašli.“ Honza šťouchl do Šišky, Šiška mu to vrátil.

„Tak co bude s tím zajícem?“ připomněl se Jožka. „Já ho zas pustím.“

„Ale hovno.“ Šiška přiskočil k Jožkovi a vytrhl mu zvíře z ruky. „Zuzana se přestane chovat jak hysterická kráva a udělá ho k obědu.“ Zamával zajícem Honzovi před nosem. „Dal by sis, co?“

Honzův chvilkový vyčítavý pohled Zu dožral. „Radši zdechnu cestou do města, než tady zůstat s tlupou misogynních prasat.“ Otočila se a ledabyle zvedla ruku na rozloučenou. „Mějte se.“

„Ona fakt odchází.“

Šiška položil Honzovi ruku kolem ramen. „Neboj, vole, za hodinu doleze zpátky.“

Nedolezla. U cesty stopla chlapíka v BMW a ten ji svezl až na výpadovku k Brnu. Za dva dny se sešli na kafe, za tři na oběd, za čtyři na večeři, v neděli u něj přespala a další neděli odjela k babičce do Karviné. Ten s BMW už nezavolal.

Končil červenec.