Jak vzniká modlitba...
Pane, modlím se za své milované.
Prosím Tě, uhlazuj jim cestu svou láskyplnou dlaní
a prosím, odpouštěj jim všechny hříchy, Pane.
Já jim již odpustila. Věřím v Tvé slitování.
Nemohu je již soudit pod tíhou vlastní viny.
Ty, který snad bys mohl, neshledáš na nich zrnko špíny.
To jsem již pochopila, děkuji za to vroucně,
msta vedle tolerance krčí se nemohoucně.
Pane, modlím se teď i za své nepřátele,
dej jim svou lásku, kterou jim nedovedu dáti,
chyba je pouze ve mně, v mých smyslech a v mém těle
a v tom, že nedokážu bezmezně milovati.
Prosím tě, nauč mě přijímat beze strachu,
rány jak milost a dýchat v městech z prachu,
Prosím, kéž v radosti, vnímám i bídu všeho
a ve své bídě radost ze stvořeného.
Ach, Pane, neprosím již o své štěstí,
jen abych viděla Tě vždycky na rozcestí,
jen abych došla k tobě a už se neztratila,
žehnám všem křižovatkám, na kterých kdy jsem byla.
Kéž moje láska přehluší bolesti,
kéž ji vždy dokážu svou smrtí pronésti
a pokud selžu, ať neobviním nikdy Pána,
Kéž neodvracím tvář, když padá Jeho rána.
Ach, Pane, neprosím už ani o zrychlení,
vše má svůj čas. Ale čas tu vlastně není.
Zažila jsem již pocit neexistence času,
kéž žiji v přítomnosti a jen v ní hledám krásu.
A kéž se oddám naprosto pouze službě
namísto nestálosti přilnutí k nějaké tužbě.
Ach, Pane, prosím též o mír a o poznání,
kéž se svět odvrátí od válek, ode zbraní
a kéž i pomine bída a zabíjení,
tam, kde je milost, ať bolest není.
Chápu však, tohle vše je součást požehnání,
abychom mohli pít bez bázně ze tvých dlaní.
Děj se Tvá vůle, Ty který vidíš víc.
Směřuj mé kroky a nevynechej nic
z toho, co zamýšlíš pro moje poučení.
Mohu jen milovat. A jiná cesta není.
Nemohu prosit, když vlastně není zač.
Zkracuji modlitbu jen na modlitbu díků.
Miluji úděl svůj, už neuslyšíš pláč.
Jen slzy smíchu, bylo dost křiku.
- Pane, mluv skrze mne a předurčuj mé kroky,
prosím, ať prospěšná jsem všemu na Zemi- ,
už nejsem nic, modlitba má půl sloky
a přesto je v ní vše, alespoň zdá se mi.
|
